Fantazie je krutá kamarádka

23. března 2012 v 19:33 | Juliet Rocks |  Jednorázovky

Tahle povídka je ze starého blogu (už zase :D) a moc ráda bych ji věnovala Illienel, ktará mě zcela neprávem (tím myslím, že si to nezasloužím) obdarovává nádhernými a dlouhými komentáři. :) Takže pro ní. ;) :)
PS Jinak taky moc děkuju za komentáře Mai a Moni, moc mě potěšily. ;)


Fantazie je krutá kamarádka

Řádky se mi začaly slívat v jeden. Nemohla jsem pořádně zaostřit a tím pádem jsem pozbývala smysl vět. Ale to nevadilo. Tato kniha byla má oblíbená a já jí četla už pošesté. Znala jsem každou repliku mých oblíbených postav a přesně jsem věděla, co kdy se stane. Povzdychla jsem si. Mohla jsem čekat, že to tu bude na dlouho. Ostatně, jako vždycky na letištích. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla jsem se po čekací hale. Za těch pár minut, co jsem byla úplně v jiném světě, mnoho lidí odešlo (šťastlivci, kterým letělo letadlo) a mnoho lidí přišlo. Bylo tu minimálně dvacet řad po takové padesátce židlí a z poloviny byly zaplněné. Já jsem však v takové spoustě lidí dokázala najít jen jednoho člověka, který mě dokonale fascinoval a uchvátil. Byl to kluk mého věku, který seděl asi o tři řady dál naproti mně. Zaklapla jsem knížku. Teď jsem měla něco mnohem zajímavějšího na čtení. Prohlédla jsem si ho a ihned mě přepadl pocit, že už ho dávno znám…
Moc jsem toužila po tom, aby přišel ke mně a dal se se mnou do řeči, protože já sama bych to nikdy neudělala. Na to jsem byla moc stydlivá. A opravdu. Zvednul se, protáhl se a zívnul. Potom se rozhlédl po hale a pohledem zastavil u nějaké dívky, sedící kousek ode mne. Chtěla jsem na něj začít křičet, že se dívá špatným směrem, ale samozřejmě jsem to neudělala. Myslel by, že jsem cvok. A tak jsem jen posmutněla, když za ní zamířil. Rozhodla jsem se tedy znovu začíst do knížky. Jenže ještě dříve, než jsem stačila cokoliv přečíst, objevil se na dvojstránce tmavý stín. Vzhlédla jsem v domnění, že tam bude stát on. Ale nestál. Byla to ta dívka, na kterou se prve díval a nejspíše s ní i mluvil. To by ovšem musel být velmi krátký rozhovor. "Ahoj, omlouvám se, že tě ruším při čtení, ale tamten kluk,"ukázala směrem k nápojovému automatu, "mi řekl, ať tě za ním pošlu." Byla jsem zaskočena. Co to jako mělo být? "Díky, ale já za ním rozhodně chodit nebudu,"řekla jsem rozhořčeně. Zbabělec. Měl přeci přijít on ke mně, ne si pro mě poslat. "Jak myslíš, já jsem své vyřídila,"řekla a odešla zpátky na své místo. Nevěděla jsem, zda se mi pořád tak líbí. Očividně to byl nějaký pořádný snob. Podívala jsem se jeho směrem a on mi zamával. Gestem mi naznačil, ať přijdu. Měla jsem strašnou chuť, vypláznout na něj jazyk, místo toho jsem jen s opovrženým pohledem zavrtěla hlavou a znovu ji sklonila ke knížce. Ani ne za pár minut, měla jsem přečtené pouhopouhé čtyři věty, přišla znovu ta dívka: "Hele, mě nebaví vám dělat poslíčka, tak za ním už koukej jít, říká, že tě prý zve." Zvedla jsem oči. "To neříkej mě, ale jemu. A na co že mě to vůbec zve?"zeptala jsem se. Jen ukázala rukou směrem někam ven z haly a znovu odešla na své místo. Podívala jsem se přes prosklené dveře a okna ven. Stál za nimi na druhé straně a v obou rukách měl točenou zmrzlinu. Kde ji ksakru sehnal? Přemítala jsem, ale znovu jsem se ani nepohnula. Tentokrát jsem málem nutkavý pocit nenechávat jazyk v ústech nevydržela. Ovšem ihned po tom, co jsem to udělala, jsem si připadala hloupě. Jako malé děcko. To ale nezměnilo nic na tom, že jsem ho ignorovala. Když mě ta stín ze čtení vytrhl po třetí, vybouchla jsem. "Co zase?! To nemáš nic jiného na práci, než poslouchat nějakého cizího kreténa?!" Jenže nade mnou nestála žádná dívka, stál tam on. A tvářil se dotčeně. "Tak já jsem kretén?"zeptal se. Ihned jsem zatoužila to vzít zpátky. Ale neudělala jsem to. Navíc to snad ani nešlo. "Promiň, ale posílat za sebe balit holku nějakou jinou holku, ještě ke všemu když ani jednu neznáš? Nepřijde ti to hloupé?" Pokrčil rameny. "A co to, že tentokrát jsi přišel sám?"zeptala jsem se. "Už jí letělo letadlo,"zazubil se a veškerý vztek ve mně najednou roztál. Ani se nezeptal a posadil se na volné sedadlo vedle mě. "Jak se jmenuješ?"zeptal se, ale já mu nechtěla říkat svoje jméno. "Jmenuju se…"zamyslela jsem se, ale nenapadlo mě nic jiného než "paní Y." Rozesmál se a já cítila, jak se mi hrne červeň do tváří. "V tom případě, já se jmenuji pan X,"představil se s širokým úsměvem a podal mi ruku. Jakmile se mě dotkl, projel mnou elektrický impulz. Rychle jsem mu ruku stiskla a pustila. "Kam letíš?"zeptal se mě a já si znovu vymýšlela. Plácla jsme první místo, které mě napadlo a vždy fascinovalo svou krásou. "Do Francie, do Provance,"řekla jsem. Podivil se. "Vážně? Já taky!" "To není možné,"podívala jsem se na něj se staženým obočím. "No vážně, teď jsem si to rozmyslel,"zasmál se."To přeci nemůžeš,"namítla jsem, "musel bys mít letenku, a tak." "Ale nemusel,"usmál se a zamával mi před nosem jakousi provizorní letenkou, platnou na všechny lety. "Nevěděla jsem, že to existuje,"okomentovala jsem to. "A já jsem zase nevěděl, že existují andělé, protože ty jsi toho přímým důkazem,"usmál se na mě a já, ačkoliv byla jeho lichotka strašně ohraná a sladká, jsem se neubránila potěšenému úsměvu. "Už ti dnes někdo řekl, že ti to ohromě sluší?"zeptal se mě a odhrnul mi z tváře pramen vlasů. "Vím, že ti to bude připadat zvláštní, ale mně se zdá, že už se dávno známe. Neznáme se?" zasmál se. Zkoumavě jsem na něj pohlédla. Nevím, proč jsem se s ním pořád bavila. Proč jsem ho neokřikla, že je moc troufalý, že se ke mně chová jako ke své přítelkyni. Ne, nic z toho jsem neudělala. Měla jsem prostě pocit, stejný jako on, že se známe strašně dlouho. Ale neřekla jsme mu to. "O tom nic nevím, tvůj obličej bych si pamatovala,"řekla jsem místo toho. "Och, děkuji ti,"zazubil se. "To ale nebyla poklona,"řekla jsem se smíchem a úplně samovolně jsem ho jako starého známého šťouchla do žeber. Čekala jsem, že se urazí, odejde, nebo na mě začne křičet, ale on se smál taky. "Víš, chtěl jsem ti něco říct…"svěřil se mi, ale v tu chvíli se z rozhlasu ozvalo, že můžeme nastupovat. Mlčky jsme nastoupili a já ani nečekala nic jiného než to, že si pan X sedne vedle mě. A taky že ano. Usadili jsme se a on se ke mně naklonil. Proboha, snad mě nechce políbit?!? Uvědomila jsem si správně, ale i když věděla jaký má záměr, neucukla jsem. Zavřela jsem oči a čekala. Cítila jsem jeho horký dech a věděla jsem, že naše rty musí dělit minimální mezera, než dojde k dotyku. On ale v poslední chvíli promluvil: "Víš, paní Y, chtěl jsem ti říct, že tohle je jen tvoje fantazie." A poté se rozplynul.
…."Mario, zlatíčko nastupujeme,"zavolala na mě máma, sedící vedle mě na jeho místě. Tedy, před chvílí tam seděl, aspoň myslím. Nebo se mi to opravdu jen zdálo? Vždyť jsem ale nespala! Tak co to bylo? "Jistě,"odpověděla jsem trochu zmateně. Rozhlédla jsem se po hale. Ano! On tam pořád seděl. Zeptám se ho, bude tomu určitě rozumět. "Mami, běž napřed, musím si ještě odskočit,"řekla jsem a už jsem odcházela pryč. "To sis nemohla vzpomenout dřív? Tak dělej, ale ať ti to neuletí!" křičela ještě za mnou. Obešla jsem tři řady a konečně jsem stála před ním. Tentokrát jsem to byla já, kdo někomu zastínil knížku. Odkašlala jsem si. "Ehm… Promiň, ale mohla bych se tě na něco zeptat?" Zvednul hlavu a věnoval mi onen oslňující úsměv. Když promluvil, moje naděje na to, že to opravdu byla skutečnost a my se známe, se rozplynula. "Perdone, pero no hablo inglés."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Moni Moni | E-mail | Web | 23. března 2012 v 21:02 | Reagovat

To bylo opravdu zajímavé, nic takového by mě asi nenapadlo a svou originalitou mne to uchvátilo. Nechci se více rozepisovat, protože to ani nemá cenu, je to prostě moc pěkné ;)

2 Nikinka Nikinka | Web | 24. března 2012 v 11:08 | Reagovat

Musím naprosto souhlasit s Moni. Fakt obdivuju lidi, kteří dokáží takhle originálně psát. Nádherné :)

3 Illienel Illienel | E-mail | Web | 24. března 2012 v 18:31 | Reagovat

Děkuju mockrát za věnování :) A komentáře vůbec nejsou nezasloužené! :D Povídka je moc pěkná. Mám ráda takové jednorázovky s překvapením :) Bylo to vtipné, čtivé, originální, mělo to nápad a jak já úplně miluju u jednorázovek "Poslední větu", aneb větu, která řekne vše. Ve které je pointa příběhu. Která v nás na posledním řádků příběhu vyvolá emoce. To se mi u jednorázovek strašně moc líbí a Tys to tam měla. Asi by mi mělo být hrdinky trochu líto, protože on to není nijak hezký pocit, když zjistíme, že něco krásného se stalo jen v naší fantazii, ale...Někdo neprožije pěkné věci ani ve své fantazii. Takže si myslím, že to nebylo zas tak zlé. Asi bych mluvila jinak, kdyby mě ta poslední věta kdoví proč nerozesmála :D Já vím, jsem divná...Ale stejně se mi to moc líbilo :)

4 Illienel Illienel | E-mail | Web | 24. března 2012 v 18:37 | Reagovat

A úplně jsem zapomněla vyzdvihnout tři momenty, které se mi nejvíc líbily...Takže za 1. kluk, který šel jiným směrem a stín, který patřil jiné osobě, než si myslela...za 2. rozhořčení druhé dívky nad její úlohou poslíčka (připomnělo mi to Hermionu v Ohnivém poháru :D)...za 3. vypláznutý/nevypláznutý jazyk :D (jak to nakonec bylo?)...za 4. omyl s "kreténem" a velký úsměv...za 5. slečna X a pan Y...a za 6. celé je to prostě bezvadné :D

5 Illienel Illienel | E-mail | Web | 24. března 2012 v 18:38 | Reagovat

Jé...neumím počítat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama