I andělé ztrácí svá křídla/Ortel

19. března 2012 v 15:58 | Juliet Rocks |  I andělé ztrácí svá křídla

Ortel

Nervozitou mě šimralo v břiše. S tichým plížením jsem neměla moc zkušeností. Ano, docela často jsem utíkala od velké a hlučné společnosti lidí, jenže na to jsem nepotřebovala být zticha. Navíc jsem v takových případech zůstávala v bytě. Ale dnes v noci ne. Dnes jsem musela pryč. Když jsem se otočila na posteli, abych se podívala na budíček, zatajila jsem dech s obavou, že probudím bratrance a sestřenici, kteří spali u mě. Naštěstí to ani s jedním vůbec nehnulo. Bylo něco málo po čtvrté hodině ranní. Tak dlouho jsem musela čekat, než šli dospělí spát. Shodila jsem ze sebe přikrývku, pod kterou už jsem na sobě měla džíny a tričko. Potichu jsem se zvedla a obešla spící těla mých příbuzných, kteří leželi na matracích na zemi. Potom jsem otevřela dveře a vyšla ven. Věděla jsem, že když se budu snažit být potichu, nepůjde mi to. A tak jsem se chovala přirozeně. Zatím to vycházelo. Jenže teď přišla těžší část. Musela jsem projít chodbou, která byla spojená s obývacím pokojem, kde spala teta. A tu jsem rozhodně probudit nechtěla. Když jsem přecházela kolem průchodu do obývacího pokoje, nervozitou jsem si kousala rty. Neubránila jsem se tomu, abych nenakoukla dovnitř. Je to dobré, spí, oddechla jsem si. Obula jsem si tenisky, a pak jsem zaklela. Na věšáku byla spousta kabátů a bund a moje samozřejmě jako naschvál až úplně vespodu. Nemohla jsem se tam teď přehrabovat, určitě by je to vzbudilo. A tak jsem odešla bez bundy. Zabouchla jsem za sebou dveře, a až příliš pozdě jsem si uvědomila, že nemám klíče. Pokrčila jsem rameny s tím, že to teď stejně nemá cenu řešit a raději jsem začala sbíhat schody po dvou. Když jsem za sebou zavřela domovní dveře, opřel se do mě ledový vítr. Zalitovala jsem, že jsem si nevzala alespoň svetr a přesto, že mi zimou drkotaly zuby, jsem pokračovala v mém nočním dobrodružství. Vydala jsem se cestou blikající lampy, ale obešla jsem ji velkým obloukem. Přeci jen na to, co jsem se chystala udělat, jsem potřebovala mít hlavu vcelku. Přidala jsem do kroku a nasadila celkem slušné tempo. Ani ne po pěti minutách jsem došla na konec sídliště a po dalších pěti minutách už jsem byla na místě. Neubránila jsem se vzpomínkám na zimní sáňkování a dřívější pouštění draků. Mým cílem byl vysoký kopec za městem. Jakmile jsem překročila cílovou čáru, najednou jsem nevěděla, co dál. Zavolala na něj pomocí myšlenek. Jenže oni jsou propojení vzájemnou láskou. Co potom já? U mě to přeci fungovat nebude, já ho nemiluju. Uvažovala jsem. Nakonec jsem se rozhodla, že za zkoušku rozhodně nic nedám. A tak jsem se na něj pokusila promluvit. Zavolat na něj. Pomocí myšlenek. Adriane? Adriane! Prosím přijď. Potřebuju s tebou mluvit. Budu tu čekat, dokud nepřijdeš, ale prosím, udělej to rychle. Je mi zima. A je to důležité. No tak Adriane! Slyšíš mě vůbec? Pokud ano, tak proč mě ignoruješ? Připadala jsem si jako blázen. Povídala jsem si sama se sebou a to, že mě nikdo kromě jednoho anděla nemohl slyšet, mě rozhodně neomlouvalo. Vážně jsem zauvažovala nad tím, že mi přeskakuje. Adriane, prosím! Vyslala jsem k němu další myšlenku, znovu bez odezvy. Nevěděla jsem, jak dlouho mu může trvat, než dorazí. Jestli vůbec dorazí. Něco mi ale říkalo, že mě slyší, a že mám být trpělivá.
"Andriane, prosím,"zašeptala jsem, a protože tu byla opravdu zima (stála jsem ještě ke všemu nahoře na kopci, kde to pěkně foukalo), začala jsem si třít paže.
Nic se nedělo. Posílala jsem mu jednu myšlenku za druhou a pořád nic. Najednou mě napadlo, že moje myšlenky mu nestačí.
"Adriane!"zakřičela jsem z plných plic a můj vlastní křik mě vyděsil.
Začala jsem se kolem sebe ohlížet, jako vystrašená kořist dravce. Jenže nikde nikdo nebyl. Měla jsem tady nádherný rozhled, takže bych si jistojistě všimla, kdyby ke mně někdo přicházel. Jenže to se nedělo. Sedla jsem si na zem do tureckého sedu a zavřela jsem oči. Ještě předtím jsem ale spojila ruce v motlitbě. Soustředila jsem se, jak nejvíce jsem mohla a začala jsem znovu prosit. Pokusila jsem se z mysli vytěsnit úplně všechny pocity a myšlenky až na jedinou. Na Adriana. Vybavila jsem si ho přesně tak, jak vypadal na balkóně, když odlétal. Jeho tělo, křídla i tvář. Všechno. Dokonce jsem se pokusila vzpomenout na tón jeho hlasu. A opravdu, každým fragmentem mé vzpomínky se mi před očima začínal víc a víc zhmotňovat. Věděla jsem, že je dost možné, že se znovu rozplyne, potom, co oči otevřu, přesto jsem to ale udělala. Ještě dřív jsem ale vyslala poslední myšlenku. Zůstaň tu. A opravdu. Když jsem otevřela oči, Adrian stál přímo naproti mně. Moje myšlenky hloupé puberťačky se ihned ozvaly: Páni, já jsem ho vážně přivolala? To je mazec! Když jsem se mu ale podívala do tváře, ihned jsem na to zapomněla. Jeho výraz totiž napovídal tomu, že jsem ta poslední bytost na světě, kterou by chtěl vidět.
"Proč jsi mě přivolala?"zeptal se úsečně a já vyskočila na nohy.
"Protože ti-"
Při pohledu na jeho nádherná, ale znovu o odstín tmavší křídla, jsem se zarazila. Hned jsem se ale opravila, zdálo se totiž, že čas není Adrianův přítel. A tím pádem ani mým.
"Vám chci pomoct."
Povytáhnul obočí a já jsem si až tehdy uvědomila, jak dětinsky a nepřipraveně to zní. Jenže já věděla (nebo jsem si aspoň myslela), že jeho osud není tak stvrzený, jak se zdál být.
"Nevěřím, že tě čeká takový strašlivý osud jako je smrt,"řekla jsem narovinu.
"Nebuď tak přísný soudce, smrt není vždy špatným přítelem."
Po jeho odpovědi jsem si připadala jako hlupák. Jistěže měl pravdu, jenže já jsem o tom takhle nepřemýšlela. Prostě jsem jim jen chtěla pomoct.
"Pokud tím myslíš toho, kdo zemře, tak máš pravdu. Pro něj to může být osvobození. Ale ten, kdo přežije a se smrtí se setká u někoho blízkého, pro něj je smrt vždy něco hrozně tíživého a smutného. Nechci, aby tím teta musela projít. A když vím, že je tu nějaká možnost, jak tomu zabránit, rozhodně se jí nepustím."
"A jak si můžeš být tak jistá tím, že něco zmůžeš?"zeptal se a já najednou neznala správnou odpověď.
Jediné, co jsem mu mohla nabídnout, byla mlhavá předtucha. Jeho pohled byl až děsivě pronikavý. Přišlo mi, jako by mi viděl až do žaludku. Mlčela jsem a párkrát jsem otevřela pusu naprázdno, když v tom jsme si vzpomněla na náš rozhovor a něco mi došlo. Něco, co mohlo být víc, než mlhavá předtucha.
"Protože jsi nic neřekl!" vyhrkla jsem.
"To teta! Ta mi řekla, co tě čeká. A ty jsi nic nenamítal, protože ona jen opakovala to, co jsi jí řekl. Ona si myslí, že jiná možnost není. Ale ona je, viď?"zeptala jsem se, skoro stoprocentně si jistá tím, že je moje teorie správná.
Neznatelně kývnul.
"Co tedy můžu udělat pro to, abych ti zachránila život?"
"To není tak jednoduché. Tvoje slova jsou sice plná odvahy, jenže činy jsou úplně něco jiného,"povzdechnul si.
S pevným odhodláním jsem promluvila: "Udělám cokoliv, abych ti zachránila život."
A byla to pravda. Myslela jsem to opravdu smrtelně vážně, i když jsem to vlastně nechtěla udělat pro něj, ale pro tetu. Přeci jen, tu jsem znala celý život, kdežto tohohle padlého anděla pouhý jeden večer.
"Opravdu cokoliv?"jeho tón vyzněl zvláštním způsobem posměšně.
Horlivě jsem přikývla ještě dříve, než jsem si to stačila pořádně promyslet.
"Jediná možnost jak mě zachránit, je převzít můj osud."
Jeho slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Vyděšeně jsem zalapala po dechu a zalitovala jsem svojí nerozvážnosti. Přece nemůžu jen tak z ničeho nic, ze dne na den obětovat svůj život! To nejde!
"Já jsem ti to říkal,"poznal, na co myslím.
Podívala jsem se na něj a pokusila se v jeho očích najít známku nějakého citu. Byl na mě naštvaný? Smutný? Nemohla jsem to poznat, ale typovala bych obojí najednou.
"Počkej,"v hlavě mi to šrotovalo.
Nechtěla jsem vzít zpátky to, co jsem řekla. Pořád jsem jim chtěla pomoct. Jen jsem při tom nechtěla zemřít. Ale smrt byla jediná možnost.
"Moc dlouho čekat nemohu,"vytrhl mě Adrian z úvah.
Vzhlédla jsem.
Tmavá křídla mu sluší mnohem víc, než ta světlá.
Asi sekundu po tom, co jsem myšlenku vytěsnila ze systému, mi došel její význam. Jeho křídla černala a já se musela rozhodnout hned. Obětuju se? Udělám to? Ptala jsem se sama sebe, ačkoliv už v té chvíli jsem věděla, co udělám.
"Převezmu ho,"těmito slovy jsem si definitivně podepsala ortel nad mým pozemským životem.
"Jen mi řekni jak,"doplnila jsem.
"Jsi si jistá?"zeptal se nedůvěřivě.
"Ano."
"Tak tu počkej,"a v tu chvíli byl ta tam.
Jen tak tak jsem stačila zvednout hlavu, abych zahlédla jeho černá křídla probíjející se ranními mračny. Začínalo svítat. Posadila jsem se, přestože mi byla zima a zem studila. Chtěla jsem poprvé a naposled vidět východ slunce. Nikdy dříve jsem se totiž nedonutila vstát tak brzy, ale věděla jsem, že to bude stát za to. Obrovský oranžový kotouč se pomalu prodíral skrz bílé mraky a já si s úsměvem povzdechla. Teď už můžu umřít. Jako kdyby Adrian slyšel moji myšlenku, v tu chvíli se ladně snesl vedle mě. Složil křídla a také se posadil. Letmo jsem na něj pohlédla, ale když jsem zaregistrovala, že v ruce drží podivný dlouhý nástroj s kovovým ostřím, můj pohled velmi zintenzívněl. "Co s tím chceš dělat?"zeptala jsem se vykolejeně. "Já nic, ty mi tím musíš uříznout křídla."
V tu ránu jsem byla na nohách.
"Ne, ne, ne!"začala jsem před sebou máchat rukama.
"To nemůžu, ne to nikdy!"protestovala jsem.
"Musíš,"postavil se naproti mně a podal mi nástroj:"jiná možnost není."
Roztřesenýma rukama jsem si ho od něj vzala.
"To přeci nemůžu, nemůžu ublížit andělovi."
"Neublížíš mi tím."
"Cože? Jak to myslíš? To nejde, určitě to musí bolet!"
"Věř mi,"řekl a já nic nechápala.
"A můžeš mi to slíbit? Opravdu tě to nebude bolet?"
"Ano."
Jeho souhlas mě trochu uklidnil, ale pořád jsem se neměla k tomu, abych udělala to, o co mě žádal.
"Zuzano, měla bys to udělat hned,"upozornil mě a já přikývla.
Bylo mi na zvracení a chtěla jsem utéct. Ale to nešlo. Musela jsem se tomu postavit čelem. A tak jsem udělala dva kroky a ocitla jsem se těsně před Adrianovou tváří.
"Ty to zvládneš,"povzbudil mě, roztáhnul křídla a otočil se ke mně zády.
Zavřela jsem oči, zatnula zuby, napřáhla se a sekla. V tu chvíli, kdy se čepel nástroje zařízla do masa Adrianových křídel, jsem pocítila tak neskutečnou bolest v zádech, že jsem s hlasitým výkřikem upadla na kolena. Upustila jsem nástroj a sáhla jsem si na bolestivé místo. Měla jsme v těch místech roztržené tričko a pod ním… Rychle jsem se podívala na ruce. Byly od krve.
"Co se to děje Adriane?"vzhlédla jsem k němu.
Vypadal… Zdálo se mi, že se tváří provinile. A hned mi došlo proč.
"Tys to věděl! Tys věděl, co se mi stane!"vyčetla jsem mu.
Kývnul a já musela ocenit, že se alespoň přiznal. Koneckonců, do ničeho mě nenutil. Vybrala jsem si to sama.
"Je mi to líto, promiň,"řekl, ale já zavrtěla hlavou.
"Už to chci mít za sebou."
Pevně jsem uchopila nástroj a zvedla se. Potom jsem tnula tak dlouho, dokud od něj jeho křídla neodpadla. Při každé ráně jsem pocítila strašlivou bolest, ze které se mi zatočila hlava. Po zádech mi nestékal pot, ale krev. Po chvíli se mi začínali dělat mžitky před očima a já už nezvládala být zticha. Nejdřív jsem jen vykřikla, ale potom už jsem to nedokázala zastavit. Křičela jsem tak dlouho, dokud mi zbýval dech. Teprve po posledním seku jsem zmlkla v bolestné agónii a ještě dříve, než jsem se sesunula na zem, jsme omdlela.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Illienel Illienel | E-mail | Web | 19. března 2012 v 16:45 | Reagovat

No teda... začíná to být vážně dramatické. Od vznášejícího se anděla zachraňujícího život k temně šedým křídlům a krvavé oběti (oběti?)...Zuzana je dívka rychlých rozhodnutí a náhlých činů. Vidím to, jako bych u toho byla. Je to pěkně napsané, i když se tam nepíšou moc pěkné věci. Je ušlechtilé a odváné, že se chce Zuzka obětovat pro svou tetu a její lásku, ale rychlost tohoto rozhodnutí mě chtě nechtě nechává trochu na pochybách, zda by toho později nelitovala, kdyby měla tu možnost (co se stane s andělem, když zemře...?). A také a hlavně ten způsob je...no, taky mě to děsí, jako hlavní hrdinku. A myslím, že Adrian udělal dobře, když jí o tom, co se jí stane, neřekl předem. Pokud byla rozhodnutá, udělala by to stejně, ale měla by před tím mnohem větší strach a vůbec...Je to krásně napsané, jsem moc zvědavá, jak bude příběh pokračovat (bude?). Kolik má vlastně celkem kapitol? Jinka na básničce už se pracuje :)

2 Illienel Illienel | E-mail | Web | 19. března 2012 v 17:31 | Reagovat

Nemyslím, že je to Zuzčino náhlé rozhodnutí blbost. Jen to není zas až tak obvyklé. Většinou si hrdina pořádně rozmýšlí, než něco takového udělá. Ale na světě jsou i takoví odvážní a horkokrevní lidé a ve fantasy...vždyť ani Harry neváhal déle, když se šel obětovat. A nemáš vůbec za co děkovat. Píšu jen svůj názor :)

3 *-Maggie-* *-Maggie-* | Web | 19. března 2012 v 17:52 | Reagovat

:D :D super no .. už se těšim až to konečně brácha dostříhá ;) :)

4 Moni Moni | E-mail | Web | 19. března 2012 v 18:34 | Reagovat

Oh, to bylo fantastický... tak smutný... úplně jsem cítila, jak se musela cítit ona, když umírala, i když ne doslova,ale přece jen...
Bylo to i trochu poučné, že se nemáme unáhlovat a tak.
Je to opavdu krásná povídka.

5 Ronnie Ronnie | Web | 19. března 2012 v 19:01 | Reagovat

Ach jo.. smutné :/ Ale nádherné. Zuzka mi docela připomíná jednu mojí kamarádku - taky by tohle nejspíš na jejím místě udělala :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama