I andělé ztrácí svá křídla/Osud

19. března 2012 v 20:06 | Juliet Rocks |  I andělé ztrácí svá křídla

Osud

Pomalu jsem se probírala do slunného, brzkého rána a nebyla jsem si vůbec jistá, zda ještě nesním. Bohužel mě bolest utvrdila v tom, že jsem vzhůru. Přestože už se dala vydržet, nebyla vůbec nic příjemného.
"Adriane…?"zašeptala jsem, když jsem ho neviděla nikde kolem.
Trochu mě poděsilo, když se ozval za mými zády.
"Tady jsem,"řekl a ukázal se mi.
"Panebože!"vyjekla jsem.
"Ty jsi člověk!"
"Ano,"usmál se Adrian, "díky tobě."
Jeho dík mě zahřál na duši, ale nekomentovala jsem to.
"Co tvoje záda?"zeptala jsem se raději a Adrian se s odpovědí otočil.
"Rána se okamžitě zacelila,"řekl a já se o tom mohla přesvědčit.
Na jeho zádech nebylo ani škrábnutí. Žádná krev, žádná rána, žádná jizva. Nic. Jen krásná zdravá kůže.
"To je úžasné,"zatajila jsem dech, natáhla ruku a pokusila se postavit, abych se ho mohla dotknout.
Jenže jsem to nedokázala. Vstala jsem a zase žuchla na zem.
"Nevstávej, jsi slabá. Je to sotva pár minut, co jsem ti přišil křídla."
Zírala jsem na něj jak na zjevení, přestože už nebyl andělem.
"Cože jsi to udělal?!"nemohla jsem věřit svým uším.
Pokud jsem neměla vstát teď, tak už nikdy. S velkou námahou jsem se postavila na nohy, a když jsem tentokrát zavrávorala, Adrian mě podepřel. Ohlédla jsem se přes rameno a zahlédla jsem je. Byly stejně tmavé jako tehdy, když ještě patřily Adrianovi.
"Kolik času mi zbývá? A proč s je… Necítím?"zeptala jsem se a trochu mě zklamalo vědomí, že ani jako anděl neznám odpovědi na všechny otázky.
Adrian se zatvářil vážně.
"To nevím. Možná hodina, možná den. Ještě si nedokončila proměnu. Sice jsem ti křídla přišil, ale tvoje tělo je zatím nepřijalo. Až se tak stane, přestaneš cítit bolest."
Na chvíli mě jeho informace potěšila, ale to jen do chvíle, než jsem si plně uvědomila její význam.
"Protože umřu, že jo?"
Přikývl.
Nebyla jsem vyděšená, smutná, ani naštvaná. Byla jsem smířená s mým osudem a hodlala jsem ho přijmout. Jen jsem se ještě toužila naposledy vidět s těmi, které mám tak ráda.
"Adriane? Myslíš, že bych se mohla jít domů rozloučit?"zeptala jsem se s bušícím srdcem.
Tak moc jsem chtěla, aby mi to dovolil. Ale neudělal to.
"To nejde. Už nejsi člověk. Stáváš se andělem. Oni by tě neviděli."
Posmutněla jsem a umlkla. Soustředila jsem se na bolest a s hrůzou jsem začala zjišťovat, že ustupuje. A v tu chvíli mě něco napadlo.
"A co teta? Ta mě vidět nemůže?"tato myšlenka byl můj poslední záchytný bod.
Poslední světlo ve tmě.
"To nevím…"
"Tak to zkusíme!"řekla jsem a vydala se dolů z kopce.
Jenže už po pár krocích se mi podlomila kolena a já klesla na zem.
"Jsi moc slabá, nedojdeš tam,"konstatoval Adriana a já mu v tu chvíli chtěla jednu vlepit.
Od starších jsem byla vždy zvyklá na povzbudivá a pozitivní slova, ale tenhle novodobý člověk mi jen pořád říkal pravdu. A ta nestála za nic.
"Přivolej jí!"přikázala jsem mu panovačně, protože jsem si pomyslela, že alespoň tohle by pro mne mohl udělat.
"Jak?"zeptal se.
"Máte spolu přeci pouto, ne?"namítla jsem.
"Nejsem si jistý, jestli se nevytratilo. Potom co jsem se… Změnil,"řekl to zvláštně, jako by pro něj bylo nepřirozené o tom mluvit.
Koneckonců, nejspíš byl andělem dost dlouho a zatím nevěděl, jak lidské tělo funguje.
"Alespoň se o to pokus."
"Je to moje poslední přání,"doplnila jsem.
Adrian kývnul a zavřel oči. Po pár sekundách je ale zase otevřel.
"Nefunguje to!"zněl zoufale.
Nejspíš pro něj poslední přání znamenalo něco víc. Pro mě taky.
"Tak to vyzkouším já. Jsem teď koneckonců anděl, ne?"usmála jsem se na něj smutně.
Pořád jsem tomu nemohla uvěřit a křídla na mých zádech mi připadala jako umělý dětský převlek.
Spíše pro sebe podotknul: "Vlastně padlý anděl."
Jeho poznámku jsem vnímala už jen tak napůl. Zavřela jsem oči a pomocí myšlenek jsem zoufale zakřičela. Prosím, teto, přijď ke mně! Cítila jsem, že se něco změnilo. Tentokrát to bylo jiné, než když jsem ještě před několika hodinami jako člověk, volala Adriana. Teď jsem cítila, že moje zpráva našla svého příjemce. Otevřela jsem oči a usmála se.
"Už jde,"oznámila jsem Adrianovi, který stál za mnou.
Mračil se. Ale myslím, že to bylo pouze kvůli tomu, že se soustředil. Nebo jsem se mu možná jako anděl nelíbila. Pousmála jsem se té myšlence, protože podle mého názoru byly všichni andělé krásní. Tedy, až na mě. Já jsem si jako nádherný anděl rozhodně nepřipadala.
"Proč se na mě tak díváš, líbím se ti jako anděl?"zeptala jsem se rozpustile.
"Bolí tě to?"zůstával vážný a zamračený.
"Ne, proč?"usmála jsem se.
"Pokus se s nimi zahýbat,"přikázal.
"Ale když já nevím, jak se to dělá,"namítla jsem.
"Prostě to udělej,"syknul, až jsem se zarazila nad prudkostí jeho slov.
A tak jsem se o to pokusila. Nevím, jak jsem to udělala. Prostě jsem dala do pohybu svaly, o kterých jsem do té doby nevěděla. A důsledkem toho mi byl lehký závan vzduchu. Pohnula jsem SVÝMI křídly!
"Adriane, já hýbu křídly!"vyjekla jsem nadšeně a vyskočila jsem.
Najednou mi bylo krásně.
"Neviděl bych to tak pozitivně,"konstatoval suše.
Zavrtěla jsem hlavou. "Teď už je mi všechno jedno. Nauč mě létat prosím!"
"Jen hodně rychle máchej křídly,"řekl, a tak jsem to udělala.
Nejdřív se nic nedělo, ale potom… Potom jsem se vznesla o pár centimetrů nad zem. Bylo to úžasné! Máchala jsem nohama ve vzduchu, křídla neustále v pohybu a smála jsem se. Smála jsem se nahlas. Do té doby, než jsme uslyšela, jak někdo volá mé staré jméno.
"Zuzano!!!"
"Teto!"přestala jsem mávat křídly a okamžitě jsem spadla na zem.
Potom jsem se rozeběhla dolů z kopce, tetě vstříc. Vrhla jsem se jí do náruče a vlepila jí pusu na tvář.
"Této, já můžu létat!"vykřikla jsem.
Potom jsem se jí pustila a vzlétla jsem. Vyletěla jsem zpátky na kopec k Adrianovi.
"Jsem ráda, že jsem to udělala,"zašeptala jsem mu do ucha, než se objevila teta.
"Co se to tu stalo!? Adriane, Zuzko!!! Vysvětlete mi všechno!"
"Podívej, teto, podívej! Z Adriana je člověk! Už nemá křídla a neumře! Byla tu nějaká možnost, já to věděla! Vzala jsem si jeho křídla, teď můžete být spolu,"vysypala jsem na ní všechny informace.
Adrian k ní přistoupil a jednou rukou jí objal. Ona ho ale odstrčila.
"Jak sis vzala jeho křídla?"
"Musela jsem je Adrianovi odříznout,"otřásla jsem se.
"A potom mi je přišil. A teď je ze mě anděl."
"Ne! Zuzko! Proč jsi to udělala?!"vykřikla.
"Abyste mohli být spolu!"
"Zuzko,"slzy se jí začaly drát do očí.
"A tys jí nechal? Vždyť je tak mladá a hloupá!"
"Přála si to,"namítnul Adrian.
"A nejsem hloupá!"namítla jsem trochu uraženě.
Najednou jsem ucítila silné nutkání letět do oblak. Někam… Jinam. Prostě jsem musela vypadnout. A nejspíš už se nevrátit.
"Už musím jít,"řekla jsem vážně.
"Jak musíš jít?!"hysterčila teta, vždy tak klidná a vyrovnaná.
"Zůstaneš tady a půjdeš se mnou pěkně zpátky domů!"chytila mě za ruku, ale já se jí vysmekla.
"Půjde s tebou Adrian, já už se nevrátím. Vyřiď našim, že je mám ráda. I ostatní,"řekla jsem a to už to teta nevydržela.
Začala plakat. Já ne. Byla jsem nějaká… Jiná, vyrovnaná, klidná…
"Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělala,"řekl Adrian, přistoupil ke mně a stisknul mi ruku.
"Ráda,"usmála jsem se na něj.
"Doufám, že se ti na světě bude líbit."
"S Kristýnou určitě,"usmál se na tetu a já měla jistotu, že je v dobrých rukách.
Otočila jsem hlavu a vytrhla si jedno hebké, černé peříčko.
"Nezapomeň na mě, teto,"podala jsem jí ho.
Vrtěla hlavou a máchala rukama. Nechtěla ho přijmout. Musela jsem jí ho tedy dát násilím. Vzala jsem jí ruku a peříčko jí do dlaně zabalila.
"Mám tě moc ráda,"řekla jsem a vznesla se do vzduchu.
"A Adriane, když jsi teď člověk, možná bys měl změnit svůj šatník,"mrkla jsem na něj a jeho vyděšený pohled, s jakým se začal prohlížet, mě pobavil.
"Jsem k tomu předurčená. Je to můj osud,"ujistila jsem je ještě, než jsem se vznesla se d oblak.
Když jsem letěla vzhůru k modré obloze s nádhernými bílými mraky, cítila jsem se dokonale šťastná. TOHLE bylo to, na co jsem celý svůj život čekala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Moni Moni | E-mail | Web | 19. března 2012 v 21:20 | Reagovat

To bylo taky skvělé, úžasné! Bude ještě pokračování? Kdyby jo, tak ho s ohromnou radostí uvítám ;) Ten nápad se mi hrozně moc líbí, celé je to naprosto skvělé! ;)

2 Illienel Illienel | E-mail | Web | 19. března 2012 v 21:59 | Reagovat

"Je to můj osud..."Nádhera, nádherná nádhera...mě už prostě došla slova :-) Je to zvláštní, že ji to nebolí - bude to mít nějaký význam? Doufám, že láska Kristýny a Adriana přetrvá, i když je teď člověkem a Zuzka se obětovala (znovu ta palčivá otázka...obětovala? - to se asi dozvím až na konci, že? :D) Jinak to s tím létáním bylo úžasné. Vzneslo to do té situace takový trochu jakoby poklid, smíření...naději na poslední chvíle štěstí? Možná to nedává smysl, co píšu...já nevím, tahle povídka ve mně vyvolává tolik pocitů, že je opravdu těžké z toho něco zaznamenat tak, aby to bylo pro druhé pochopitelné. Ale Ty víš, co tím chci říct, že? Prostě že tuhle povídku miluju a jako vždy je to překrásné a strašně moc se mi to líbí :D

3 *-Maggie-* *-Maggie-* | Web | 21. března 2012 v 15:35 | Reagovat

Vidim, že ses nakonec rozhodla pro design ;)

4 Mai Mai | Web | 21. března 2012 v 16:59 | Reagovat

jak už jsem říkala, tahle povídka je hrozně krásná a ráda si ji přečtu znova, jen ne teď, protože poněkud nestíhám

5 Ronnie Ronnie | Web | 21. března 2012 v 19:39 | Reagovat

krása.... nevim sice, jak by měla Zuzka vypadat, ale já mám takovou vlastnjí představu.. stejně tak i o tetě a Adrianovi. :) nádherné, nádherné, nádherné. ;) a ten nový design je.. dokonalost sama ♥

6 Illienel Illienel | E-mail | Web | 21. března 2012 v 20:46 | Reagovat

Mám zvláštní poznámku k povídce. Věř mi, že toto nepíšu k povídkám často, vlastně je to snad poprvé. Dneska k ránu se mi o ní zdálo! Důkaz toho, jak moc ve mně Tví Andělé zanechali a ještě víc pak zůstalo z myšlenek a pocitů, které povídka a její téma u mě vyvolaly :)
Tak úplně to nesouvisí, ale když jsme u těch andělů...tohle video jsem našla včera: http://www.youtube.com/watch?v=wcJ_JzTueeI&feature=related

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama