I andělé ztrácí svá křídla/Pád

15. března 2012 v 22:05 | Juliet Rocks |  I andělé ztrácí svá křídla
Na dotaz Mai a Illienel Vám sem dám jednu starou povídku z minulého blogu. :) A to kapitolovku andělů, která, podle mého názoru, jako jediná za něco stála. Takže věnováno těmhle dvoum. ;) (A jinak povídky na přání už jsou rozdělané, jen nějak nebyla nálada, ale pokusím se si pohnout. ;)) Jo a ještě něco, další kapitolu přidám, až tu bude pět koemntářů k tématu. ;)))

Pád

Tiše jsem otevřela dveře, a přestože jsem se snažila nedělat hluk, nepovedlo se. Se syknutím jsem se zaposlouchala do šumu rozhovoru, který se ozýval hned ze dvou místností najednou. Ne, nevšimli si, že jsem odešla ven vstříc noční obloze. Uklidnila jsem se a zavřít dveře se mi podařilo mnohem tišeji. Udělala jsem pouhé dva kroky a opřela jsem se o prosklené zábradlí. Vyklonila jsem se a zadívala se do noci. Během chviličky jsem ucítila chlad. Byla studená noc a ještě ke všemu foukal silný vítr, který mi cuchal vlasy. Ku podivu mi to nevadilo, naopak jsem si to užívala. Většina lidí by asi nepochopila, proč jsem uprostřed úžasné zábavy s mojí rodinou zatoužila po chvilce samoty. Já sama jsem tomu dost dobře nerozuměla, jen se mi prostě po pár hodinách v přetopené místnosti udělalo nevolno. Tak jsem se sestřenici a bratranci omluvila, že si musím odskočit. Což vlastně nebyla tak úplná lež. Zadívala jsem se na ulici naproti nám. Dnes byla velice tmavá noc, jen na protější ulici jsem zahlédla několik blikajících světel pouličních lamp, kterým se všichni chodci vyhýbali velkým obloukem. A já jsem se jim vůbec nedivila. Nebylo totiž vůbec jisté, kdy se lampy odporoučí k zemi. Najednou se ze vnitř bytu ozval hlasitý smích. Samo sebou, že moje máma byla slyšet nejhlasitěji. Usmála jsem se. Tohle bylo poprvé, co jsme se tu sešli všichni. Jistě, občas k nám přijela tátova sestra s rodinou a někdy zase mámina nejlepší kamarádka. Nikdy však nepřijeli všichni. To až dneska. A musím říct, že to bylo vážně super. Když jsme seděli všichni společně v kuchyni, výborně jsem se bavila. Ale potom, co jsme se oddělili podle věku (což znamenalo, že dospělí zůstali v kuchyni a já se sestřenicí a bratrancem jsme se přesunuli do mého pokoje), jsem začala pociťovat společenskou únavu. Nejspíše to bylo tím, jak se sourozenci neustále pošťuchovali. Jako jedináček jsem na to nebyla zvyklá, a tak jsem si prostě na chvíli potřebovala dát pauzu, která právě končila. Naposledy jsem se vyklonila daleko za obrubeň zábradlí a zhluboka jsem nasála čerstvý noční vzduch.
"Abys nepřepadla dolů,"ozval se za mnou ženský hlas a já leknutím úplně nadskočila.
Při tom jsem ztratila rovnováhu a klopýtla jsem. Ačkoliv bych to podle mého názoru ustála, teta (říkala jsem jí tak, protože s mámou byly jako opravdové sestry už od gymnázia) mě chytila za paži a definitivně tak zabránila mému pádu na ledovou dlažbu balkónu.
"Říkala jsem ti to."
Otočila jsem se na ni a postřehla jsem, jak jí pobaveně zacukalo v koutcích.
"Strašně jsi mě vyděsila!"bránila jsem se.
"Vůbec jsem neslyšela dveře,"přiznala jsem se, a když pořád nepouštěla moji ruku, jemným poodstoupením jsem jí to dala najevo.
"Děkuju,"řekla jsem jí ještě, než si konečně uvědomila, že mě pořád drží.
S vyrovnaným výrazem, který si zachovávala naprosto ve všech situacích, ač byly sebepřekvapivější, mě konečně pustila.
"Co tady děláš?"zeptaly jsme se jednohlasně a já následně vyprskla smíchy.
Teta se usmála až potom, co jsem se to pokusila zamaskovat kašlem. Neměla jsem se k tomu, vyprávět jí o mých podivných potřebách samoty, tak jsem počkala, až to řekne první. Naštěstí to trvalo jen pár vteřin. Žádné dlouhé trapné ticho. Díkybohu.
"Šla jsem se podívat, jak se baví moje milovaná neteř, a zahlédla jsem odhrnutou záclonu. Proč se vevnitř nebavíš s ostatními? Vždyť tu zmrzneš,"řekla a přitáhla si svetr ke krku.
Musím podotknout, že mně fakt potěšilo, jak mi to řekla. Věděla jsem, že mě má ráda a bere mě jako vlastní rodinu, protože jsem byla nejbližší dítě z jejího okolí (neměla žádné děti, synovce ani neteře). Přesto jsem se nad tím ale chvíli pozastavila. Viděla jsem v tom totiž něco víc. Měla jsem pocit, že mi rozumí a chápe mě. A taky že mi bezmezně důvěřuje. Mít někoho takového (nebo si alespoň myslet, že někoho takového máte) bylo strašlivě osvobozující. Mohla jsem tak být bez obav zcela a naplno sama sebou. Proto jsem jí řekla pravdu. Nebo jsem se to alespoň pokusila vyjádřit.
"Chtěla jsem na chvíli vidět noční oblohu. Magický pohled, nemyslíš?"plácla jsme první otázku, která mě napadala, jen abych zamluvila zvláštní odpověď.
Kupodivu si teta stoupla po mém boku, zadívala se k nebi a přikývla.
"Ano. Nebe je mocné a poutavé, dej si na něj pozor. Ani bys netušila, kolik času ztrácím pozorováním mraků a hvězd."
Upřímně, dost mě zaskočila. A to i předtím, než se zeptala na tu divnou otázku, jejíž odpovědí jsem všechno změnila.
"Věříš, že existují andělé?"
Pokusila jsem se vyhledat její pohled, ale ona ho pořád měla upřený k nebi, a tudíž jsme z jejích očí nemohla vyčíst, jak důležitá bude má odpověď. Jestli je to pro ni důležité nebo nikoli. Téměř v okamžiku jsem se okřikla, že není podstatné, jakou váhu tomu bude přikládat. Musela jsem říct pravdu. Ale jaká byla pravda? Věřila jsem v anděly? V nadpozemsky krásné okřídlené bytosti podobné lidem, kteří znají odpověď na všechny naše otázky? Na něco mocnějšího, lepšího a vyššího než jsme my? Opravdu… Věřím? Zeptala jsem se sama sebe a nyní byla odpověď důležitá i pro mne.
"Ano, věřím,"pronesla jsem pevným, jistým hlasem a něco ve mně se pohnulo.
Prudce se ke mně otočila, až jsem se jí trochu polekala. Její oči však zářily a ústa se usmívala v tak širokém úsměvu, že jí to určitě muselo bolet.
"Něco se děje?"musela jsem se chtě nechtě usmát taky.
Její zjevné nadšení (ač jsem moc netušila, kde má původ), bylo nakažlivé.
"Nic,"odpověděla hned s mávnutím ruky, ale usmívat se nepřestala.
Vypadala to nepřirozeně.
"Tak z čeho máš takovou radost?"pomalu jsem si začínala připadat jako hlupák, který jako jediný z mnoha neporozuměl vtipu.
"Počkej, hned to pochopíš. Jen mi odpověz na moc důležitou otázku, ano? Je jednoduchá. Věříš mi?"její rozjaření náhle pominulo a ona zvážněla.
"Samozřejmě,"odpověděla jsem bleskově a bez přemýšlení.
Přišlo mi, že není ve své kůži. Takovýhle podivný rozhovor jsme spolu nikdy nevedly a já chtěla, aby co nejdříve skončil.
"Nebuď tak ukvapená a rozmysli se. Opravdu mi důvěřuješ? Natolik, že bys třeba vložila svůj život do mých rukou?"
Třetímu člověku bych musela přijít k smíchu. Stála jsem naproti ní a s naprosto nechápajícím a vykolejeným pohledem jsem na ní zírala. Co to je ksakru za debilní otázky? Říkal můj pohled. Ona ale byla pořád vážná, a tak jsem raději zauvažovala nad otázkou, která mi nyní nepřišla tak důležitá, jako ta prvotní. Co by kdyby, taková situace nenastane, řekla jsem si a odpověděla:"Jistě."
Znovu se začala usmívat, tentokrát naštěstí normálně (jako vždycky do tohohle rozhovoru). Tenhle vyrovnaný, důstojný a lehký úsměv se mi líbil a na rozdíl od toho předchozího mě vůbec neděsil. Jenže to byla chyba. Nemáme soudit podle vzhledu, což je ta nejsvětější pravda, protože pod tímhle úsměvem se skrývalo něco mnohem horšího, než pod tím děsivým. Teta byla otočená ke mně, takže jen zvedla pravou ruku a lehkým zatlačením do mého ramene mě donutila otočit se k zábradlí.
"Podívej se,"řekla.
"Ale na co?"opáčila jsem a otočila k ní pohled.
Jenže v tu chvíli se napřáhla a strčila do mě plnou silou, kterou měla v rukách. Cítila jsem, jak mě zábradlí tlačí do břicha a potom už jsem (ani nevím jak) padala dolů ze čtvrtého patra. Byla to taková rychlost, že jsem si ani nestačila uvědomit, co mi to vlastně teta udělala. Jediné, co si z letu pamatuju, bylo to, že jsem se nebála. Přemýšlela jsem, jací chudáci budou muset moje rozbité tělo uklízet z chodníku.

Pokud jste se dostali až sem - sláva, vyčerpali jste zbytečně několik minut svého života, kvůli úplné blbině. Tak se vás alespoň na něco zeptám, taky, vždycky když něco napíšete a čtete si to po sobě, příjde vám to jako úplná kravina a říkáte si, jak jste to vůbec mohli napsat? Pokud ne, máte štěstí, protože asi vážně psát umíte. ;) (Narozdíl ode mě.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Illienel Illienel | E-mail | Web | 15. března 2012 v 23:16 | Reagovat

Páni...díky :) Vážně se těším, až si to přečtu a jsem ráda, že jsi to sem dala. Ale ted už jsem ponekud překročila časový limit :D Musím valit do postele, jinak zítra nevstanu. Takže bohužel čtení této povídky musím odložit na zítřek :( Dobrou noc :)

2 Christine Christine | E-mail | Web | 16. března 2012 v 6:29 | Reagovat

Woooow.... přečtu si to po škole, teď vážně nemám čas. :-)

Víš, proč zlepšit náladu po těláku? Protože náš tělocvikář je namakanej magor z fitka, který nám poručí na 20 minut sto pánských kliků s tím, že "to nic není a musíme to mít hned"....

3 Moni Moni | E-mail | Web | 16. března 2012 v 6:53 | Reagovat

Mně se to moc teda líbilo, bylo to hodně zajímavé a přišlo mi i trochu poučné, ale bohužel i smutné. Jenže své kouzlo to neztratilo ničím ;)

4 Ronnie Ronnie | Web | 16. března 2012 v 15:10 | Reagovat

Ano, taky mi to tak vždycky připadá. A ano, přečetla jsem si to znova :D. Je to stejně dobré, jako minule, možná ještě trocchu lepší (vím, že to není upravené, jen mi to tak připadá :D). Ach, jak já mám tu její tetu ráda.. :D

5 *-Maggie-* *-Maggie-* | Web | 16. března 2012 v 21:25 | Reagovat

Rozhodně je tahle povídka skvělá .. :) Hrozně se mi líbila, a začetla jsem se do ní - takže jsem ji přečetla celou během jednoho dne - nečetla jsem to samo celej den :D :D .. dobry, to zní trapně .. :D aaale co ..

6 Illienel Illienel | E-mail | Web | 18. března 2012 v 17:23 | Reagovat

Tak konečně napravuji tu obrovskou chybu a sice, že jsem se k přečtení této povídky dostala až teď. Myslím, že spoustě lidí se po přečtení své práce zdá, že je to blbost. Prostě vidíme dílo kritičtějším pohledem, protože je naše. Kdyby to dílo napsal někdo jiný, měli bychom na to určitě jiný názor. Takže, k Tvé povídce...Rozhodně to blbost není. Je to moc pěkné. Vlastně, je to kouzelně nádherné, jako noční obloha plná zářivých hvězd :-) Mám z toho takový pocit, jako když letí kometa. Nepadá, ale letí. Pád hlavní hrdinky pro mě nebyl pád, ale let. Doufám, že opravdu dopadne jinak, než by se dalo normálně očekávat :-) Zaujalo mě to moc, námětem i zpracováním a jsem vlastně ráda, že to čtu až teď, protože můžu jít hned na druhou kapitolu. Snad bude brzy zveřejněná i třetí? :-)

7 Surynka Surynka | Web | 23. března 2012 v 22:31 | Reagovat

Je to nádhera, moc se mi to líbí, opravdu a jdu číst další :-) ;-)

8 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 10. června 2012 v 20:53 | Reagovat

Ahoj. Dovoluji si ti oznámit, že tvá povídka I andělé mají svá křídla byla nominována do projektu Povídka mého srdce. Tímto si žádám tvé svolení kjejí účasti.
NikaRoovy
Nominuj i ty své oblíbené povídky! Máš čas do 18.6.!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama