I andělé ztrácí svá křídla/Víra

18. března 2012 v 13:58 | Juliet Rocks |  I andělé ztrácí svá křídla

Víra

Myslela jsem, že jsem mrtvá. Jak jinak by totiž bylo možné, abych necítila žádnou bolest? Prudký náraz jsem měla ještě v živé paměti. Proto, když jsem ho prožívala znovu a znovu, uvědomila jsem si, že to vůbec to nebolelo. Ale jak je to možné? Zem mi navíc připadala nějak podivně, ale příjemně měkká. Konečně jsem se rozhodla otevřít oči, které jsem při pádu okamžitě zavřela. Hned jsem mého rozhodnutí zalitovala, protože jsem okamžitě po otevření očí dostala závrať. Vznášela jsem se totiž ve vzduchu před naším balkónem. Jenže kdybych uměla létat, musela bych o tom snad něco vědět, ne? Téměř okamžitě jsem si uvědomila, že mě někdo drží. Že mě svírají něčí paže. Otočila jsem pohled ke svému zázračnému zachránci a přidušeně jsem vyjekla. Nejenže to stvoření umělo létat, ono mělo křídla! Začala jsem vyvádět: "Okamžitě mě pusť! Dělej, ty stvůro, pusť mě!" a netušila jsem, že mě to stvoření poslechne. Opravdu mě to pustilo a já jsem znovu padala dolů k zemi. Jako zdálky jsem vnímala tetin hlas, který mi nejspíš zachránil život: "Adriane! To by stačilo! Chytni jí!" Znovu jsem pocítila měkký dotek křídel, když mě těsně nad chodníkem zachytil. Srdce jsem měla až někde v krku a netoužila jsem po ničem jiném, než po tom, abych znovu cítila pevnou půdu pod nohama. Zkusila jsem to tedy jinak: "Ať jsi, co jsi, mohl bys mě prosím položit zpátky na balkón?" a nevnímala jsem, jak se mi třese hlas. Naštěstí mě dotyčný poslechl a opravdu se mnou přiletěl k našemu balkónu. Ještě chvíli se tam tak vznášel před zábradlím, než ho teta znovu oslovila.
"Polož jí,"řekla pevným hlasem a on to opravdu udělal.
Přiletěl na balkón, přistál, pustil mě a já se natáhla na dlažbu jak dlouhá tak široká. Ani jsem se nenamáhala se zvedáním a už jsem od onoho stvoření couvala. Ale jen do té doby, než jsem narazila na tetu. Otočila jsem se na ní a vyděsila jsem se jejím klidem. Proč si ksakru vždycky zachovává vážnou tvář? Poprvé jsem její vlastnosti zalitovala. Když ke mně vztáhla ruce, automaticky jsem já ty své dala nad hlavu v obraném gestu.
"Ne, prosím ne! Já už nechci! Neshazuj mě znovu dolů! A pošli to pryč, ať je to, co je to!"skučela jsem, naprosto vyděšená.
A to, že se teta tlumeně rozesmála, mi moc nepomohlo. Možná jen k tomu, aby na malou chvíli převzal vztek nad strachem kontrolu. Pomalu jsem se postavila na nohy.
"Ty ses snad úplně zbláznila?! Proč jsi mě chtěla zabít, a jak to, že znáš tohle… Tohohle…"nevěděla jsem, jak to nazvat, tak jsem to nechala odeznít.
Klidně se na mě podívala.
"Ale já ti přeci nechtěla ublížit. Věděla jsem, že tě Adrian chytí, a kdybys mi předtím neřekla, že bys mi svěřila tvůj život, nikdy bych to neudělala."
Naprosto ohromeně jsem na ní zírala. Ona tomu Adrianovi věří?
"A musela jsem tě shodit, jinak bys ho nedokázala vidět."
"O čem to do prkýnka mluvíš?!"zeptala jsem se neurvale.
Takhle jsem se k ní nikdy nechovala, ale teď jsem byla opravdu k smrti vyděšená, čímž jsem uklidňovala svoje svědomí.
"Tak už se na něj přeci podívej!"vyzvala mě a já to tedy udělala.
Vypadal jako obyčejný člověk. Muž. Ten nejhezčí, kterého jsem kdy viděla. Byl vysoký, snědý, svalnatý a mohlo mu být kolem třicítky. Tělo měl omotané kusem látky jako ze starého Řecka a dost nečekaně jsem musela uznat, že působí velkolepě. Najednou mě přepadl strach, že jsem se úplně zbláznila. Vždyť je to naprosto obyčejná lidská bytost! Jen že v tu chvíli roztáhnul ta obrovská šedá křídla a já změnila názor. Automaticky jsme o krok ucouvla. Už předtím jsem z něj cítila jakýsi respekt. To se ale ani v nejmenším nedalo srovnávat s tím, co jsem pocítila teď. Bylo to tak zvláštní! Věděla jsem, cítila jsem, že on je něco víc, než já. Než všichni ostatní.
"Kdo jsi?"zeptala jsem se, ale on na mě jen nepřítomně zíral.
Nebo se možná díval za mě?
Otočila jsem se na tetu.
"Neumí mluvit?"
"Umí,"přikývla,"ale ty jsi ho urazila. Musíš se mu nejprve omluvně poklonit, pak teprve budeš hodna jeho slov."
Mluvila zvláštně. Vůbec tohle celé bylo zvláštní. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, jestli jsem na balkónu neusnula. Štípla jsem se a bolelo to. Takže nespím a musím se omluvit tomuhle stvoření, které tu přede mnou stojí. Lehce jsem se uklonila.
"Omlouvám se za svá slova. Bála jsem se, ale to mě jistě neopravňuje ke špatnému titulování někoho tak mocného, jako jsi ty,"slova ze mě sama plynula a teprve, co jsem je vypustila z pusy, jsem si uvědomila, že zní stejně podivně, jako ta tetina.
K mé radosti také přikývl a hrubým, drsným hlasem mi pověděl: "Ptej se."
A tak jsem se zeptala. Znovu, na tu samou otázku.
"Kdo jsi?"
Zhluboka se nadechnul, jako by mu dělalo velké problémy o tom mluvit.
"Býval jsem andělem. Ale od té doby, co jsem bez příkazu zasáhnul do koloběhu života a smrti, jím už nejsem."
"Je padlý anděl,"ozvala se teta.
"Cože?"otočila jsem se na ní.
"Vždyť to andělé přeci nemůžou!"
"Ale jistěže ano,"oponovala mi.
"Když anděl sejde z jeho předem vyšlapané cesty, jeho křídla se začnou obarvovat černí."
To vysvětluje tu šedou barvu, uvědomila jsem si.
"Pokud se k ní nenavrátí a bude pokračovat špatným směrem, jeho křídla časem zčernají úplně a on zemře."
Zhrozila jsem se.
"Ale to je strašné! Jen kvůli tomu, že jsi někomu zachránil život, tě čeká takový osud?"
Dal mi tu nejneočekávanější odpověď, kterou bych kdy mohla dostat.
"Ne, jen kvůli tomu ne. Ta chyba, kterou jsem učinil, bylo to, že jsem se do toho člověka zamiloval."
Než jsem stačila zareagovat, otevřely se dveře a ven vykoukla moje o pár roků mladší sestřenice.
"Co to tady vy dvě vyvádíte?"zeptala se s úsměvem a tváře jí hořely.
Předpokládala jsem, že zase mezi ní a bratrancem proběhla nějaká hádka. Nechápala jsem, jak může být tak v klidu, když pár metrů od ní stojí anděl. Tedy promiňte, padlý anděl.
" Co bychom tady vyváděly?"vyjela jsem na ní.
"Ty snad nevidíš-"uprostřed věty mi teta zacpala pusu a dokončila ji za mne.
"-ty nádherné hvězdy?"usmála se jakoby nic.
Potom mi věnovala jeden pohled, který jasně říkal, abych byla zticha.
Sestřenice jen zavrtěla hlavou a okomentovala to slovy:"Možná jsou nádherné, ale je tady příšerná zima. Brrr! Pojďte dovnitř, uděláme si čaj."
"Za chvilku,"řekla teta a sestřenice tedy s pokrčenými rameny odešla.
"Co to mělo znamenat?"otočila jsem se hned na ní.
"Jak to, že Adriana,"jeho jméno jsem vyslovila se značnou dávkou nejistoty,"neviděla?"
"Anděle přece nemůže vidět každý, to dá rozum. Můžeš vidět jen jednoho. Toho, který ti zachránil život."
Ochromeně jsem na ni zírala. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli dokážu zpracovat tolik nových informací najednou. Pokusila jsem se je tedy nějak dát dohromady. Je tu anděl, který padl, protože zasáhl do koloběhu života, když zachraňoval ženu, kterou miluje. Teta ho vidí. A shodila mě, abych ho mohla vidět taky.
"Takže tys mě shodila proto, abych ho dokázala vidět?"zeptala jsem se a ona přikývla.
A když ho dokáže vidět, znamená to, že někdy musela balancovat na hranici života a smrti.
"Proč ho můžeš vidět ty?"zamračila jsem se na ni.
Nevěděla jsem nic o tom, že by teta byla nemocná, nebo cokoliv podobného.
"Protože mi zachránil život,"řekla prostě.
"Kdy a jak? A proč jsi chtěla, abych ho viděla? Jak to, že se potom nevrátil zpátky na oblohu? A jak je možné, že má úplně normální lidské jméno?"vychrlila jsem na ní.
"Máš spoustu otázek dítě,"promluvil anděl a já se k němu otočila.
Když na mě mluvil, nemohla jsem se ubránit pocitu, že mnou jaksi opovrhuje.
"A na všechny ti nemohu dát odpověď. Ale začnu na příklad s tím jménem. Každý padlý anděl ztratí své staré jméno a dostane jméno lidské. To proto, aby pamatoval na svou zradu. A ty ostatní otázky… Zachránil jsem tvou tetu a nevrátil jsem se na oblohu, protože ji miluji."
No tak fajn! Jestli jsem předtím měla v hlavě guláš, ani nechci vědět, co jsem tam měla teď. Nadechla jsem se k další nové vlně otázek, ale hned jsem je taky (alespoň na chvíli) vytěsnila ze systému. Pokusila jsem se na vteřinku zapomenout, že se do tety zamiloval padlý anděl, a zopakovala jsem otázku, na kterou jsem nedostala odpověď.
"Kdy a jak ti zachránil život?"
"Nezlob se na mě, Zuzko, ale já o tom s tebou nechci mluvit,"řekla klidně.
"To si ze mě snad děláš prču ne? Ty mi ukážeš padlého anděla, ale nechceš mi říct, co se ti stalo? To je fakt výborný!"zamračila jsem se.
"Myslela jsem, že z toho budeš mít radost…"sklopila hlavu.
"Ale vždyť já z toho mám radost!"
Nevěděla jsem, jestli přesvědčuju ji, nebo sebe samu. Zvedla ke mně pohled a v očích jí zajiskřilo.
"Vždycky jsem doufala, že na světě je něco víc, než lidé. Něco, co má vyšší poslání a řídí nás. Toužila jsem to objevit, ale když jsem po celá ta léta nic nenacházela, upadávala jsem z toho do depresí. A z nich mi Adrian pomohl."
"Ale na deprese se přeci neumírá."namítla jsem a pomalu mi to začínalo docházet.
"Ty ses snad… Panebože!"
Snad se nepokusila o sebevraždu? Její chování mě ale utvrdilo v mém správném úsudku. Znovu sklopila hlavu, abych nezahlédla její slzy.
"Byla jsem slabá,"zašeptala a já věděla, že bych jí teď měla nejspíš obejmout a litovat, ale nešlo to.
Nechápala jsem to. Ona byla ta silná. Ta vyrovnaná. Nikdy by mě nenapadlo, že by se jí tohle mohlo stát.
"Proč jsi někomu něco neřekla? Mohla sis o tom s kýmkoliv promluvit!"
"Opravdu?"ironie v jejím hlase byla doslova hmatatelná.
Vzhlédla. Na jejích tvářích jsem uviděla mokré cestičky od slz.
"Měli by mě za blázna."
"Tak jsi to mohla říct mě, já bych tě za blázna nepovažovala,"namítla jsem ublíženě.
Povytáhla obočí.
"Dobře, tak bych ti možná tak úplně nevěřila! Ale rozhodně bych se ti pokusila pomoct!"
Najednou jsem si já připadala jako dospělý a ona mi připomínala dítě. Cítí se aspoň trochu špatně? Za to, že mi to ublížilo? To jsem nemohla vědět. V tu chvíli se totiž Adrian pohnul. Protáhnul se kolem mě a já zatajila dech. Bála jsem se, že se se mnou znovu rozletí pryč. Nic takového však neudělal. Přistoupil k mé vzlykající příbuzné a objal ji. Bylo to zvláštní. Objal ji pažemi jako normální smrtelník, ale potom kolem ní ovinul svá křídla. Viděla jsem, jak se při doteku těch křídel teta uklidňuje. Téměř okamžitě přestala plakat a zabořila hlavu do jeho křídel. Ta se v okamžiku zbarvila do tmavšího odstínu šedé. Nechtěla jsem je rušit. Už jen to, že jsem tam tak stála a koukala se na ně, mi přišlo špatné. Chtěla jsem je tam nechat a odejít, ale něco mi v tom bránilo. Možná moje zvědavost a touha vědět víc? Těžko říct. Důležité ale bylo, že jsem tam zůstala. Zírala jsem na ně a přemýšlela o tom, co se stalo. Jak je to všechno nemožné, ale zároveň tak skutečné. Až po chvilce mi došlo, že můj výhled se mění. Že se mění Adrianova křídla. Tmavla. A to dost rychle.
"Adriane! Tvoje křídla!"vykřikla jsem svoje varování, ačkoliv jsem tím dala jasně najevo, že je celou dobu pozoruju.
To teď ale bylo vedlejší. Museli jsme s tím něco udělat! Teta se od něj okamžitě odtrhla. Byla zase klidná a vrovnaná jako vždy.
"Rychle leť pryč! Musíš se ode mě dostat co nejdál, slyšíš?"mluvila na něj rychle, ale důrazně.
Adrian přikývl. Nezdálo se mi, že by měl strach. Vypadal jen hrozně smutně. Ještě než odletěl, políbil tetu na tvář a promluvil na mě.
"Jsem rád, že jsem tě mohl poznat, děvče,"řekl.
Potom ladně vyskočil na zábradlí balkónu (přestože to muselo být o dost víc než půl metru), roztáhnul svá tmavě šedá křídla a rozletěl se vstříc noční obloze. Tiše, spíše pro sebe, jsem pronesla: "To já taky."
Teta si nejspíš myslela, že to bylo věnováno jejím uším, a tak ke mně udělala pár kroků a konejšivě mi položila ruku na rameno. Když jsem se na ní otočila, vypadala, že se zase brzo rozbrečí, a tak jsem si řekla, že už svými otázkami stejně nic nezkazím. Tak jsem se zeptala.
"On umře, viď?"nevěděla jsem, že když to vyslovím a dám tomu jakousi bytelnější podobu, tolik mě to vyděsí.
"Každý jednou umřeme, to neznamená, že kvůli tomu musíme být smutní,"usmála se a já doslova přestala dýchat.
"Ale on nemůže umřít! A jak můžeš říct, že nemáme být smutní?!"nechápala jsem to.
Vždyť ho miluje!
"Neřekla jsem, že nemáme být smutní. Myslela jsem tím, že slzy nikdy nikomu nepomohly,"řekla, přestože to byla ona, kdo jimi před chviličkou tak plýtval.
"Tak jak mu tedy pomůžeme?"zeptala jsem se.
"My už mu pomoct nemůžeme. On si sám vybral svůj osud, když mi zachránil život,"hlas se jí trochu třásl.
Myslím, že kvůli výčitkám. Ačkoliv říkala, že slzy ničemu nepomůžou, znovu jí jedna stekla po tváři. Poslední tohohle večera. Otočila jsem se k ní a slzu jí z tváře setřela.
"Je mi to moc líto,"pronesla jsem a konečně se odhodlala k tomu, abych jí objala.
Pevně jsem kolem ní ovinula ruce s myšlenkou, že jejich lásku rozhodně jen tak nepohřbím. Stisk mi krátce opětovala.
"Měly bychom se vrátit dovnitř,"jemně mě odstrčila a odešla ke dveřím.
Ještě než je otevřela, otočila se na mě.
"Je ti jasné, že o tomhle nemůžeš s nikým mluvit?"
Přikývla jsem a následovala ji. Už měla ruku na klice, když jsem se jí naposledy zeptala.
"Ještě mi řekni, jak jsi k sobě Adriana přivolala?"
"Zavolala jsem na něj."
"Ale vždyť-"začala jsem namítat, že jsem nic neslyšela, ale ona mi to hned vysvětlila.
"V mých myšlenkách."
Potom jsme se společně vrátily do víru zábavy. Až na to, že teď už jsem věděla, že jsou v bytě dva lidé, kteří zábavě nevěnují ani špetku pozornosti.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ronnie Ronnie | Web | 18. března 2012 v 18:25 | Reagovat

krásné :) jako vždy. znovu jsem hltala každé slovo... ano, pořád zbožňuju tu její tetu... :D

2 Illienel Illienel | E-mail | Web | 18. března 2012 v 18:53 | Reagovat

Nádhera...Andělská, nadpozemská nádhera, tajemná atmosféra, jakoby se to celé odehrávalo mezi nebem a zemí. Doufám, že Adrian nezemře a že se o andělech (a především o těch padlých) dozvíme víc. Jak se vlastně jmenuje "teta"? Je to krásné, moc se mi to líbí a doufám, že hodne brzy přidáš další kapitolu. Nechceš přidat ovnou všechny? :-) Asi ne, že? Ale bylo by to bezva, přečíst si celý příběh naráz. Tvoje povídka ve mně vyvolala plno pocitů, myšlenek a nových nápadů. Dneska se mi bude hezky usínat - budu mít nadpozemské sny :-). A článek jsem chtěla hodnotit 5 hvězdičkami, ale omylem jsem klikla na půlce. Ještě bych se Tě ráda zeptala na jednu věc. Ty sama věříš, že existují andělé?

3 *-Maggie-* *-Maggie-* | Web | 18. března 2012 v 18:58 | Reagovat

No, budu no :D I na tom obrázku jsem vlastně já :D :D ...

4 Illienel Illienel | E-mail | Web | 18. března 2012 v 20:50 | Reagovat

Tvoji Andělé jsou velice inspiativním příběhem. Mohla bych využít Tvého nápadu k napsání básničky? Samozřejmě bych v případě zveřejnění uvedla, že téma pochází z Tvé tvoby s odkazem na tuto povídku...Já na anděly věřím a po téhle kaptolce už asi nebudu nějakou dobu myslet na nic jiného. Ach jo, a to jsem se měla ještě učit :(. Přečetla jsem to už dva a půlkrát a některé části mi neustále znějí v hlavě. Čím to je, čím to je...? :) Pro mě prostě úchvatné...myšlenky, vyjádření...A počítáš toto za další komentář? :D Nepsala jsi, že musí být od různých lidí...

5 Moni Moni | E-mail | Web | 19. března 2012 v 14:29 | Reagovat

To jsem u tebe také četla ještě na starém blogu, myslím že to bylo dohromady, je to moc hezky vypracované a těším se na ten závěr.

6 Surynka Surynka | Web | 23. března 2012 v 22:37 | Reagovat

Tak tohle je opravdu nádhera, jdu na další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama