Navždy propojeny

26. března 2012 v 18:25 | Juliet Rocks |  Jednorázovky
Krátičká jednorázovka (promiňte, já se přepsala :( ), u které by mě vážně moc zajímal váš názor. (Již jednou zveřejněná.) Může se to stát? Věnováno Zasněnce*, protože bych moc chtěla, abychom si k sobě znovu našly cestu. ;)*


Měl to být normální, běžný křest. Ale nebyl. A já nemám ani nejmenší tušení, proč se všechno tak strašně pokazilo. Začalo to tehdy, když kněz polil hlavu mé neteře svěcenou vodou. To bylo poprvé, co se začaly dít ty divné věci.
***
Mladá žena pevně držela miminko v náručí a bedlivě naslouchala slovům kněze. Stála před ním s hrdostí a pýchou. Alespoň navenek. Jinak na sobě nedala znát, jaký má strach. V duchu si neustále opakovala, ať neudělá chybu, a ať vše udělá správně. Proto, když jí pokynul, aby dítě podržela nad nádobou se svěcenou vodou, nervózně uposlechla jeho pokynům. Opatrně si miminko přendala na druhou ruku, podepřela mu hlavičku a podržela ho nad nádobou. Kněz pronesl pár vět a dítěti omyl hlavu. A v tu chvíli se to stalo. Najednou z dítěte a jeho nové kmotry začala vyzařovat zlatavá záře, tak děsivě oslňující, že vás nutila přimhouřit oči. Chvíli trvalo, než se plně zhmotnila, vypadalo to, jako by proudila z každé buňky jejich těl, poté je opustila a vylétla nad oltář. Chvíli se tam vznášela a míchala se, vypadala jako obrovský zlatý mrak, ve kterém se mísí voda, a poté se rychle rozletěla zpátky. Prudce narazila ženě do hrudi, ona klopýtla a dítě se rozplakalo. Tato zvláštní událost se odehrála během několika vteřin, maximálně v několika krátkých minutách. Nová kmotra se vyděšeně rozhlédla po ostatních. Na jejich tvářích ale nezahlédla nic jiného, než široké úsměvy. Až později, když s nimi mluvila, zjistila, že onu zlatavou záři viděla jen ona. Tedy, alespoň jako jediná, která si jí pamatovala.
***
Od té doby jsme propojené a já, ač bych vážně moc chtěla, s tím nic neudělám. Naštěstí se mi to zatím podařilo utajit. Nemyslím před mým okolím, to jsem se již naučila, myslím před ní samou. Jsme propojené jak fyzicky tak psychicky. Docela dobře se mi daří přejímat její bolest, stres a dokonce i radost. Jak to vnímá ona, nevím. Tedy pokud nejsme blízko sebe. To jí dokážu "číst" myšlenky, i když o to nestojím. A to je snad to nejtěžší. V takových chvílích se totiž nedokážu soustředit na nic jiného. Je to hrozné. Na svou vlastní dceru nemyslím tak často, jak na svou neteř. A nestojím o to! Chci, abychom měly normální vztah. Ale to nejde. Proto se jí snažím vyhýbat, jak nejvíce to jde. Aby nepojala podezření. To nesmí. A já si myslím, že mě teď nenávidí. Vlastně to spíš cítím. Nejmíň milionkrát jsem zrušila návštěvy, výlety, nebo jsem prostě k rodičům poslala jen mou rodinu a já jsem zůstala doma, i když bych byla raději s nimi. Jenže když tam je i moje neteř, nedokážu se soustředit na nic jiného, než na ní. A myslím si, že to je tím, že ona o našem "daru" nic neví. Kdyby to totiž věděla, naše vzájemné čerpání a odčerpávání různých pocitů a bolestí by bylo v rovnováze. Musely bychom se naučit to ovládat tak, aby to ani jedné neubližovalo. Jenže je ještě moc mladá. Nemohla bych jí to říct teď, je jí sotva šestnáct. Na to připravená není. Musela bych jí říct o tom všem. O tom, že jsem věděla, jak se cítila, když se její rodiče rozváděli, když se třebas jen uhodila, když jí někdo ubližoval, nebo když onemocněla vážnou chorobou. Ou, ale počkat, tu jsem vlastně převzala na sebe. Ne, nechtěla jsem nic na oplátku, ač se to tak možná může zdát, jen už jsem to prostě nezvládala. Nezvládala jsem žít dva životy, existovat ve dvou rozdílných světech. Doufala jsem, že jednoho dne, na to Jana přijde sama. Nepopírám, že jsem si neustále opakovala, že jí to konečně všechno řeknu, ale nikdy jsem to neudělala.
Seděla jsem u stolu na oslavě padesátiletého výročí svatby mých rodičů. Snažila jsem se nevnímat Janiny pocity, ale nešlo to. Seděla jen pár metrů ode mě. A tak jsem se konečně rozhodla, že je ten správný čas jít s pravdou ven. Zvedla jsem se z mého místa a přisedla jsem si blíž. Povídala si se sestrou a mými dětmi. Zaujatě jsem je poslouchala a pozorovala ji. Bavili se o nějaké hlouposti. Knížce, filmu, či seriálu, co já vím. Žasla jsem nad tím, jak se může zabývat takovými malichernostmi. Malichernosti to byli ale jen pro mne. Nedokázala jsem to totiž vnímat jinak. Ne, za posledních 16 let to nešlo. Ale pro ni to bylo důležité. Najednou se otočila mým směrem. Se širokým úsměvem se na mě usmála a já jsem pocítila náhlý příval radosti. Ale ta radost nebyla moje. Byla její. Úsměv jsem jí oplatila, zvedla jsem se a odešla pryč. Ne, nikdy jí to neřeknu.
***
Bavili jsme se o novém, úžasném seriálu. Zrovna jsem rozpoutala žhavou diskusi na téma nejoblíbenější postava, když v tom jsem pocítila šimrání v žaludku. Ale ne takovéto hezké, jako když vidíte někoho, koho máte rádi, spíš to bylo nepříjemné, snad bych i řekla, že to bolelo. Byla to předvěst něčeho špatného, jen jsem ještě nevěděla čeho. Nemůžu říct jak je to možné, ale ucítila jsem na sobě pohled. Věděla jsem, že se na mě někdo dívá, a tak jsme zvedla hlavu. Pozorovala mě moje teta. Usmála jsem se, naprosto samovolně. Ona mi úsměv oplatila a nepříjemné šimrání v žaludku bylo náhle pryč. A já jsem tehdy ještě nemohla tušit, že ho ode mě odčerpala ona.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ronnie Ronnie | Web | 26. března 2012 v 18:49 | Reagovat

Ou.. Děsivě krásné :D. To propojení je.. prostě nedokážu uvěřit, že někdo dokáže napsat něco takhle dokonale.. Moc se ti to povedlo; jedna z nejlepších povídek, co jsem od tebe četla.. teda dle mého názoru ;).

2 Illienel Illienel | E-mail | Web | 26. března 2012 v 19:32 | Reagovat

Zajímavé :) Jsem moc ráda, že jsi zveřejnila něco dalšího :) O tomto námětu jsem v takovéto podobě a formě ještě neuvažovala. Zase mi dáváš nové podněty k přemýšlení, což je skvělé :) Jak to děláš? :D
Jestli se to může stát? Já nevím...upřímně, dost bych se toho bála. Ono to hlavně v povídkách a především ve fantasy zní dobře (většinou), ale ve skutečnosti...V životě je to podle mě dost náročná a ne vždy příjemná věc, jak jsi ostatně skvěle popsala (nebo zatím spíš jen naznačila) ve své povídce. Myslím si, že určitá forma většího propojení mezi lidmi existuje. Většina více epatických jedinců je toho důkazem. Taky si myslím, že to může a nemusí být vzájemné a častější bych viděla tu druhou možnost. Samozřejmě že "přejímání" nemocí a bolesti, stejně jako "čtení" myšlenek je trošku nadsazené. Ale pokud to nebereme doslovně...Neříká se snad u nejlepších a nejbližších přátel, že činí bolest poloviční a zdvojnásobují štěstí? Myslím, že to má tak nějak spojitost. Ne nějak, úplně. Že se tím myslí právě toto a podobné vztahy a vazby. Nevidím v tom nic kouzelného, ani žádný Boží zázrak (i když i ty existují - sama jsem se o tom přesvědčila, ale v takovéto podobě spíše jen zřídka a o žádném konkrétním nevím), ale takový zvláštní, silný vztah, velmi pevné lidské citové pouto, které může vést i pouze jedním směrem. Pak však funguje trochu jinak. Možná, že tohle všechno zní divně, ale já něco takového zažila. A na zázraky věřím, protože jsem je viděla. A stále je vidím kolem sebe. Takže když vezmu námět Tvé povídky (mimochodem vážně pěkné) a přidám k tomu vlastní zkušenosti, postřehy a taky zážitky jiných lidí, vyjde mi nějaká taková teorie, jakou jsem zde popsala :) Pak je ještě případ tzv. "Fantomů". Lidí, které můžeme a nemusíme znát, o kterých můžeme vědět včechno a nebo vůbec nic a kteří nás fascinují, neustále na ně myslíme, máme je moc rádi, záleží nám na nich, ale na druhou stranu nás děsí. To je třeba i příklad jedné mojí kamarádky, která asi před rokem našla svého "Fantoma". Ale to už jsem někde jinde...
A jaký názor na to máš Ty? mimochodem, kde bereš ty skvělé, zajímavé, originální a velmi ispirativní nápady? Tvé povídky mě donutí nad svým tématem opravdu přemýšlet a toho si dost cením a mám to ráda :)
P.S. Samotnou povídku jsem tentokrát moc neokomentovala :( Budu to muset napravit :) Ale až jindy, teď mě čeká učení...

3 Moni Moni | E-mail | Web | 26. března 2012 v 20:18 | Reagovat

To bylo ták hezky zpracované :) Jak se ti to tak všechno daří? Ty pocity, žádná přímá řeč, tak hezkou část originální povídky, ještě ke všemu první část, jsem ještě nikdy a u nikoho nečetla :) Moc se mi to líbilo a krásně jsi mne vtáhla do děje, ponořila jsem se do jejích pocitů a pak i do pocitů její neteře Jany, i když u té druhé jen krátce, ale přece.
Vypadá to na zajímavou kapitolovku, děsně se těším na další díl, určitě to bude bomba, pecka a naprosto famózní ;)

4 Christine Christine | E-mail | Web | 26. března 2012 v 20:42 | Reagovat

Ahojky :-) Nevíš-li, kdo je Erik, pak ti poradím, že 99% článků na mém blogu je o něm. :-) Dnes (asi) přidám na blog můj názor na jednu knihu o něm, tak se o něm hodně dozvíš... :-)

5 Mai Mai | Web | 27. března 2012 v 8:09 | Reagovat

trošku mě děsí představa, že by do mě někdo takhle viděl. kdybych do někoho viděla já, vadilo by mi to míň, ale taky by to nebylo nijak příjemné.
nicméně takhle v povídce to zní krásně a ve tvém zpracování obzvlášť. Janina kmotra je určitě moc milá a chudák, že spolu kvůli tomu nemůžou trávit moc času. nepřepsala jsi poslední větu? mám takový pocit, že je trošičku jiná...

6 *-Maggie-* *-Maggie-* | Web | 28. března 2012 v 13:13 | Reagovat

Tuhle povídku mám ráda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama