První povídka blogu

4. března 2012 v 0:51 | Juliet Rocks |  Jednorázovky
Je to jen krátká jednorázovka, u které mě prostě nenapadl název. Poradíte mi prosím? Někomu bych ji i věnovala, jenže nevím, jestli můžu, protože to vlastně není povídka. Je to deník.

27. 12. 2006
Dopoledne tohoto dne, si v pokojíčku hrála buclatá jedenáctiletá holčička s elektronickým vláčkem, který dostala předchozího večera od ´´druhého´´Ježíška. První, co po probuzení udělala, bylo to, že sklouzla z vysoké postele na zem a pustila mašinku, která neustále vesele opisovala kruh, vytvořený z kolejniček. Nestihla tedy nic, sejít dolů do přízemí na snídani, vyčistit si zuby, převléci se z noční košile, nic. Jen tam tak seděla, pozorovala mašinku s vagónky a cítila se šťastně. Nevadilo jí, že je to trochu chlapecká hračka, vždycky se jí totiž líbily víc, než panenky. Tedy, ne že by si vůbec nehrála s panenkami, ale ty po čase omrzely, kdežto chlapecké hry byly mnohem déle zábavné. Motorek, který mašinku poháněl, vydával slabý rachavý zvuk, který probudil její starší sestru. Té se nelíbil sestřin styl buzení, a tak jí to hned po ránu vytkla. Za jiných okolností by z toho jistě vznikla hádka, jenže teď bylo čerstvě po Vánocích a ani jedna z děvčat neměla na hádky náladu. A tak se holčička sestře omluvila a daly se do řeči. Moc dlouho jim ale povídavá nezůstala. Každá chtěla co nejvíce vyzkoušet jejich nové dárky.
Když kolem jedenácté vešli do pokoje rodiče, uviděli obě děti, jak se sklání nad elektronickým vláčkem a zkouší jeho novou dráhu. Děti vzhlédly. Pochopily, že se něco děje. Alespoň ta starší. Mladší se zdála tak bezstarostná, jako by jí nic nemohlo rozhodit. Ale to bylo jen zdání. Rodiče (tedy vlastně jen otec děvčat a jeho nová přítelkyně) se posadili na postel mladší dívky a chytili se za ruce. Začal on.
"Musíme si promluvit."
Už od věku věků tahle věta něco znamená. Něco velkého, důležitého, a také trochu hrozivého (pokud se tedy bojíte změn a nových věcí) a tenhle den tomu nebylo jinak.
"Jasně, co se děje?"ozvala se hned starší dívka a s úsměvem se na rodiče otočila.
Ta mladší jen pořád (velmi pečlivě) pozorovala motorek mašinky, na kterém svítila zelená žárovička.
"Nebudeme to zbytečně protahovat, a prostě vám to řekneme,"pokračoval otec, ale jeho přítelkyně ho zastavila.
Nejspíše je chtěla informovat sama. Železo se má tnout, dokud je žhavé. Po krátké pauze si vyžádali pohled i té druhé. Promluvila.
"Jsem těhotná."
V malé dětské hlavičce nastal úplný uragán. Myšlenky v ní vířily jedna za druhou. A přestože se tomu chtěla vyhnout, zůstala jí tam jediná, pevně zakořeněná, myšlenka. Do očí se jí draly slzy. Nic nebude jako dřív.

Vyskočila na obě nohy vztekle vykřikla gratuluju. Nejspíše takový tón nebyl očekáván, protože na ní všechny tři páry očí v místnosti naprosto vyjeveně zíraly. Ale ona se na ně nemohla dívat. S naprosto rozmazaným hledítkem odeběhla do koupelny a zabouchla za sebou dveře. Byla by i zamkla, jenže dveře byly staré a už jednou se jí stalo, že se nemohla odemknout, takže to nechtěla riskovat, a tak se posadila na vanu a složila hlavu do dlaní. Budou mít vlastní rodinu. Tady už jsem navíc. Ozvalo se zaklepání. Byl to otec. Ptal se, jestli může dál. Že si to všechno vyříkají. Ale ona ho poslala pryč. A stejně tak za pět, deset i dvacet minut.
"Nechci s tebou mluvit!"rozkřikla se a z koupelny odešla až poté, co uslyšela kroky na schodech.
Rychle vběhla do pokojíčku a skočila do postele. Objala svého nejmilovanějšího (a také nejstaršího plyšáka) a zabořila hlavu do polštáře, který polykal slzy v hektolitrech. Dokonalé útočiště. Po chvíli, nikoho neslyšela přicházet, na ní někdo promluvil. Ten hlas se ptal, co se jí stalo. Proč pláče a co ji tak rozrušilo. Otočila se, chtěla otci všechno říct, ale nebyl to on.
"Nech mě být!"otočila se čelem ke zdi, když si uvědomila, že se na ní macecha pokouší znovu promluvit, zacpala si uši.
Jakmile zjistila, že je pryč, vylezla z postele a bleskově se oblékla. Se vztekem kopla do mašinky, popadla svého milovaného plyšáka a potichu opustila pokoj. Nad schody se zaposlouchala do rozhovoru v přízemí. Povídali si o ní. Jak jinak. Prý, co jí to popadlo, proč tak blázní. Z očí jí vytryskly nové slzy. Už nebude nikomu na obtíž. Otevřela dvojité dveře na balkón, musela je odemknout schovaným klíčkem pod rohožkou, a vyšla do mrazivého brzkého poledne. Z jedné strany nebylo zábradlí, ale stěna, sahající jí sotva po pupík, kterou snadno přelezla. Za stěnou se totiž svahovala střecha, takže po ní snadno sjela dolů. Byla venku teprve pár minut a už jí začala být zima. Hlavně na nohy, na kterých měla jen pantofle, ale také na ruce, protože neměla bundu, jen mikinu. Přešla to ale s tím, že něco musí vydržet, a že to zvládne. S dalšími slzami v očích podrbala za ušima jejich psa. Promiň, vím, že za nic nemůžeš, a že už jsem druhý člověk, co tě opouští. Je mi líto, ale vzít tě s sebou nesmím. Potom se rozeběhla směrem k plotu (pes ji rozradostněně následoval) a po pár pokusech se jí ho podařilo zdolat. Neotáčela se, aby se nemusela dívat na jeho smutný pohled. Kdyby jí ještě zbývaly nějaké slzy, nejspíše by se znovu rozplakala, jenže už je všechny vymrhala dávno předtím. Rozběhla se z kopce dolů, věděla přesně, kam má namířeno. Chtěla k mámě, protože ta o ni bude stát vždycky. Cestu znala, jen v jejím nízkém věku nedokázala rozeznat její délku. Navíc v takovém mrazu. Dostala se sotva ke konci vesnice, když jí došly všechny síly i teplo. I když se neustále povzbuzovala ke kroku, dál to nedokázala. Zahnula ze silnice do lesa a našla si úkryt pod hromadou větví. Začalo sněžit. Mrzla. Třela si ruce a dýchala si na ně. Nepomáhalo to. Nohy jí mrzly také, a tak je zasypala jehličím. Myslela si, že to alespoň trochu pomůže. Byla zmrzlá, vyděšená, nešťastná a dezorientovaná. Chtěla v náručí sevřít svého plyšového kamaráda, ale pažemi objala jen ledový vzduch. Byl pryč. Tak tys mě taky opustil? Začala znovu plakat. Někde svého plyšáka nechala. Napospas mrazu. Alespoň umřeme společně, pomyslela si, než se jí víčka semkla k sobě. Usnula.

Nic neříkala, jen poslouchala. Hypnotizovala zelenou žárovičku a neustále si opakovala, že nesmí brečet.
"Tak to je úžasný! Moc gratuluju! A bude to holka nebo kluk?"slova se ujala starší sestra.
"Ještě je moc brzo, aby se určilo pohlaví,"odpověděla jí (nejspíše s úsměvem) macecha.
"A babička už to ví? A strejda a tak?"ptala se dál sestra.
"Ano,"odpověděl otec.
Starší sestra se naoko urazila.
"Takže my se to dozvídáme jako poslední jo?!"
"Nechtěli jsme nic uspěchat,"namítla budoucí maminka.
Holčička pořád sledovala žárovičku a modlila se, ať už odejdou. A taky že odešli. Se slovy, že jdou připravit snídani, a že si zatím můžou hrát, ale ať za chvíli přijdou. Poté, co opustili pokoj, holčička přepnula tlačítko z ON na OFF a žárovička zasvítila červeně. A zeleně… Zeleně od té doby už nikdy nezasvítila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Moni Moni | E-mail | Web | 4. března 2012 v 7:59 | Reagovat

Přišlo mi to takové... Já ani nevím... Ponuré, protože tak trochu (já už mám takový zlozvyk)jsem se vcítila do situace té holčičky a nechtěla bych to zažít na vlastní kůži. Určitě bych taky chtěla mamku, ne někoho cizího.
Ale ten nápad mi přijde skvělý a ještě to tak dobře vystihnout...
A chtěla jsem se tě ještě na něco zeptat. Budeš ještě psát povídky HP?

2 Ronnie Ronnie | Web | 4. března 2012 v 10:45 | Reagovat

Zajímavé. Kdybych byla tou holčičkou.. no, vlastně ani nevím, co bych dělala. Trochu ve mně zamrazilo, když jsem přečetla "Z očí jí vytryskly nové slzy. Už nebude nikomu na obtíž. Otevřela dvojité dveře na balkón..." - říkala jsem si jako "Ona snad skočí..". Ještě, že tam byla ta střecha, co po ní mohla sjet.. A chudák pejsek.. :/ Já bych tam svého pejska asi nechat nemohla. Ale ani bych ho nemohla brát s sebou .. No, je těžké přemýšlet o tom, co bysme udělali a neudělali v takové situaci. Moc se ti to povedlo :).

3 *-Maggie-* *-Maggie-* | Web | 4. března 2012 v 10:49 | Reagovat

:( :( tak to je hodně depresivní.. :D

4 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 4. března 2012 v 16:58 | Reagovat

Ohoh... Strašlivě depresivní... Ono... Té holčičce rozumím, ale stejně... I po deseti minutách po přečtení, tu jen tak zírám na stránku, a běhá mi mráz po zádech... =o

5 Annie Annie | Web | 4. března 2012 v 17:15 | Reagovat

Achich ouvej... Chuděrka malá... Krásné a zároveň děsivé. Vážně úžasné. Ty její pocity... Smekám. :)

6 Avene Avene | Web | 5. března 2012 v 14:14 | Reagovat

Já pořád nechápu, jak jsem tvé povídky mohla dokola odkládat. (blbá Avene!) Bylo to takové.. no depresivní, celkem mě to chytlo, ale to je super, protože to značí, že se ti to fakt povedlo. :-) Ty popisy, ty myšlenky, prostě úžasný, ale jak říkám, smutný. Souhlasím tady s lidmama přede mnou.  Já nevím, co bych dělala, nedokážu si to představit, ale vlastně mně by se to už stát nemohlo :D Taky smekám!

7 Mai Mai | Web | 5. března 2012 v 21:36 | Reagovat

Je to takové... zvláštně smutné, a jako vždy se mi to moc líbí. myslím, že je dobže, že je ten konec takový neuzavřený, protože tak si můžeme jen domýšlet, co se vlastně stalo (utekla? umřela? nebo ještě něco jiného?) a je to tak ještě děsivější

8 Emma Emma | E-mail | Web | 1. listopadu 2012 v 22:11 | Reagovat

Veľmi smutné, až mi pri niektorých vetách prechádzal mráz po chrbte..naozaj som sa bála, že z toho balkóna skočí, ale nakoniec si to skvele vymyslela s tým vláčikom..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama