Ti s modrou krví 2/25

12. dubna 2012 v 17:41 | Juliet Rocks |  Ti s modrou krví
Ti s modrou krví se od Modré krve (název na starém blogu) moc neliší. To, co už jsem měla hotové jen částečně předělávám-nějaké věty, výrazy a hlouposti, co mi zavazí v ději, ale v této kapitolce je docela zásadní změna. Setkáme se v ní s Luntem (možná si na něj pamatujete), který se tak ale už nejmenuje. Pojmenovala jsem ho Mederon, takže se i možná - při jeho často řečené přezdívce Med - zasmějete. Čeština je prostě krásný jazyk. :)))
Tentokrát bych chtěla novo-starou kapitolku věnovat Zasněnce, za krásný obrázek. :)))

Než jsem stačila vzpamatovat, uběhlo pár drahocenných sekund, za které se zkušené stráže kompletně zorientovaly v nastalé situaci a vrhly se mým směrem. Teprve když jsem zjistila, že se zvedlo 5 statných mužů v uniformách rychle ke mně mířících, vzpamatovala jsem se a rozeběhla se hlavní ulicí pryč. Neohlížela jsem se, přestože jsem věděla, že mě stráže pronásledují mnohem svižnějším tempem, než bylo to mé. Po pár desítkách metrů jsem začala pociťovat prudkou bolest vystřelující do mého pravého boku. V tempu jsem však nepolevila. Naopak jsem se pokusila ještě přidat a při tom jsem v duchu proklínala bábu kořenářku. Říkala jsem si, že pokud se mé rodině něco stane a mě ještě ke všemu zavřou, bude to ona, za kým prvně zamířím, až mě pustí. A nebude to moc milá návštěva. Fantazírování v mém zběsilém úprku mě stál další velký problém, v podobě dvou dalších stráží. Jak jsem byla zamyšlená, neuvědomila jsem si, že jsem doběhla k bráně ven z města, která byla hlídaná, přestože byla zavřená. Okamžitě jsem vyrazila prudce doprava, tak tak, že jsem to nenabořila přímo do lampy. Najednou se za mnou hlasité dunivé kroky znásobily a já jsem věděla, že mě teď nepronásleduje mužů pět, ale sedm. K bodavé bolesti v boku se přidala i bolest na hrudníku. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem popadnout dech a podlamovala se mi kolena. Věděla jsem, že pokud nezpomalím, určitě sebou plácnu na dlažbu. Na druhou stranu kdybych zpomalila, stráže mě jistě brzy dostanou. Nevěděla jsem, která možnost je horší, ale jelikož jsem měla úplně vyschlá ústa a v krku jsem při každém nádechu pociťovala nepříjemný dráždivý pocit, který mě nutil ke kašli, rozhodla jsem se otočit, abych věděla, jak na tom jsem. A tak jsem se za běhu otočila. Pohled na šest mužů (jeden už očividně odpadnul), kteří nebyli ani deset metrů za mnou, mě strašlivě vyděsil. Naposledy jsem se sípavě nadechla, otočila jsem hlavu zpátky a…
BUM
Napálila jsem to přímo do sedmého strážníka! Takže on neodpadnul. Jen mi nadběhnul z druhé strany. No do prkýnka. Vrazila jsem do něj v plné rychlosti a musím podotknout, že to pěkně bolelo. Kdyby mě nezachytily jeho silné paže, už bych dávno ležela na zemi.
"Hej Mede! Pořádně ji drž, ať nám neuteče!"křičel za nejspíše velitelův hlas, a já jsem se při zaznění známého jména zarazila.
"Miro?"zašeptal můj věznitel a díval se na mě, jako bych byla přízrak.
"Mede!"šťastně jsem se mu chtěla vrhnout do náruče, protože jsem myslela, že jsem zachráněna.
Ale šeredně jsem se v něm spletla.
Odstrčil mě a zahučel:"Neznáš mě!"
A potom k nám doběhly ostatní stráže.
"Dopadl jsem ji, pane,"řekl Med.
"To vidím,"zavrčel velitel a drapnul mě za paži.
Odstřihnul mě tak od možnosti útěku, kterou mi ještě před pár vteřinami nevědomky nabízel Med. Ale já jsem byla tak vedle z toho, že ho tu vidím, že jsem svou šanci propásla.
"Okamžitě se identifikuj!"zařval mi do ucha velitel a podržel si mě tak, aby mi viděl do obličeje.
Lekla jsem se. Byl holohlavý, statný, svalnatý a podle pevného stisku i silný. Zle se na mě mračil, ale co mě více zaujalo, byla jeho nepříjemně vyhlížející široká rudá jizva táhnoucí se od jeho levého obočí dolů přes oko a tvář. Potlačila jsem nutkání zeptat se, kde k ní přišel, když na mě znovu vyštěknul:"Řekl jsem ti, aby ses identifikovala, nerozumíš mi snad?"
Na vteřinku jsem zauvažovala, jestli bych mu mohla zalhat, protože v takové tmě jistě nepozná, kdo jsem, ale hned nato mi došlo, že bych si tím moc nepomohla. Med mě přeci dobře znal a svému veliteli by mě jistě ochotně představil. Nejspíše jsem zase moc dlouho mlčela, protože se mnou muž prudce zatřásl a znovu zakřičel:"Ztratila jsi snad řeč?!? Chci jméno, bydliště a hlavně vysvětlení toho, proč se sakra po večerce promenáduješ ulicemi!"
Očima jsem přestala hypnotizovat velitelovu jizvu a podívala jsem se do jeho vztekem žhnoucích očí. A ty mě vrátily do reality. Konečně jsem byla schopná promluvit, i když jsem nepoznávala svůj hlas - byl slabý a roztřesený jako nikdy.
"Jmenuji se Mira a ještě jsem nebyla přiřazená. Bydlím zde, v královském městě,"odpověděla jsem mu a statečně (alespoň navenek) jsem čelila jeho nepříjemně propalujícímu pohledu.
V jeho očích se zračil vztek. A nejen to. Poznala jsem v nich také nemilosrdnost a krutost. Ten muž musel být pravým služebníkem svého pána, protože o očích krále Fera se povídalo to samé. Ne, že bych to mohla osobně posoudit. Krále jsem nikdy neviděla a ani jsem po tom netoužila. Povídalo se toho o něm totiž mnoho a nikdy to nebylo nic pěkného.
"Ještěs nebyla přiřazená, to jsi takové malé pískle? Kolik ti je, deset?"odfrknul si posměšně.
Všechny stráže se zasmály. Až na Meda. Tomu jsem se vždy líbila. I s mou výškou a malou váhou, přestože se v naší zemi oboje považovalo za ohromnou slabost. Nejen u mužů, ale i u žen. Vysocí a hubení byli vždy slabí a všelijaké nemoci (i mor) je napadal jako první. Na to jsem ale teď myslet nechtěla.
"Ne,"zarděla jsem se.
"Rozřazení budu mít zítra a ani ne za měsíc mi bude šestnáct!"bránila jsem se jeho urážlivým slovům popoháněná jiskřičkou vzteku v mém nitru, která přebíjela strach.
"Mlč! Na to jsem se tě neptal,"vykřikl a bylo na něm vidět, že mu nebylo po chuti to, že jsem se zmohla na odpověď.
"Řekni, co tu děláš!"přikázal, pevně mi stisknul paži a mě v tu chvíli opustila statečnost.
" Já…"nevěděla jsem, co na to říct.
Pravdu? Že jsem šla pro bábu kořenářku, protože má matka rodí? Ne, to jsem říct nemohla. Nemohla jsem ji prozradit, protože by ji potrestali také. Ale nezasloužila by si to? Přeci jen, ona mě do této situace dostala… Ne, nezasloužila. Chtěla pomoci mé matce a sourozenci. Když už ne mě, jim určitě. A tak jsem se tedy, kvůli mým nejbližším, rozhodla zalhat. Moč času na promyšlení jsem ale neměla, takže z toho vyšlo něco dost nedůvěryhodného.
"Byla jsem se projít,"plácla jsem první, co mě napadlo.
Velitel se zasmál, Med si s nešťastným, starostlivým pohledem promnul čelo a ostatní stráže posměšně kroutily hlavami.
"Myslíš, že ti tohle bude někdo věřit?"zabručel jeden nevrle, ale velitel ho rázným: "Pšt!" umlčel.
Nejspíše chtěl mluvit jen on sám.
"Řeklas, že zde žiješ. V tom případě musíš také vědět, co čeká ty, kteří vyjdou po druhém zatroubení do ulic. A že to není nic hezkého,"zvláštně se mu zablesklo v očích, "pochybuju o tom, že ses přesto šla po večerce jen tak projít."
Mlčela jsem. Poznal, že lžu.
"Řekni mi pravdu. Takovou, která by se mi líbila, a já tě možná nechám jít."
Váhala jsem. Rozhlédla jsem se po ostatních strážích. Nikdo nehnul ani brvou. Nedaly mi znamení, zdali mám veliteli věřit, nebo ne. Potom ale Med krátce, neznatelně zakroutil hlavou v němém ne. Jenže já jsem chtěla, aby mě pustil! Po ničem jsem netoužila víc, než po tom, rozběhnout se domů a ujistit se, že se sourozenec narodil bez úhony, a že jsou i s maminkou zdraví. A tak jsem řekla pravdu. Alespoň z části.
"Moje matka rodí, šla jsem k bábě kořenářce pro byliny proti bolesti."
"Hmmm…"zamyslel se velitel.
"Jestli to bude zase takový nevděčný skrček, jako jsi ty, tak je dobře, že nic nepřineseš,"zasmál se.
"Prosím, pusťte mě, musím jí je donést!"zkusila jsem prosebné pololži, ale to na velitele nezapůsobilo.
Ba naopak.
"Tak a dost! My nejsme žádní milodárci. Jdeme!"
Spolu s ostatními strážemi mě odváděl pryč. Vraceli jsme se tou samou cestou, kterou jsem jim před chvílí utíkala. Pomalu, ale jistě, jsem ztratila všechny naděje na útěk, které ke mně přicházely tak náhle, jak odcházely. Tmavou, děsivou nocí jsme kráčeli k severní bráně hradu, kde měly stráže noclehárnu. Strachy (možná i trochu zimou - měla jsem na sobě jen noční košili) jsem se třásla. Velitel mi pevně svíral paži pravé ruky, a přestože jsem věděla, že to bolí, nevnímala jsem to. Připadalo mi, že sním. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem porušila královský zákon a v noci vyšla do ulic. A že to bylo zrovna den před nejdůležitější událostí v životě. Před dnem Rozřazení. Nyní jsem si mohla být jistá, že žádnou dobrou práci nedostanu. Pokud mi tedy nenaloží takový trest, že už žádnou práci nebudu schopna vykonávat. Rychle jsem takovou myšlenku zahnala. Rozhlédla jsem se a pokusila se rozpoznat, který ze stráží pochodujících okolo mě, je Med (noc byla opravdu temná a navíc měli všichni stejné uniformy), když tu si ho najednou velitel zavolal.
"Hej ty!"mávl směrem k Medovi, "No ano, ty,"řekl, když k němu Med nejistě zamířil.
"Rozhodl jsem se, čím tě odměním. Za to, že jsi ji chytil, můžeš dojít k té zatracené bábě kořenářce. Nemůžu se zbavit dojmu, že nám ta holka neřekla tak úplně všechno. Pokud bude ta babka doma, vrať se. Ale jestli ne… Dojdi k té holce domů, a jestli ji najdeš tam…"větu nechal nedokončenou a prstem si přejel po krku.
A v tu chvíli (jestli je to prakticky možné) se mi strachem zastavilo srdce. Těžce jsem polkla. Zabít? On ji má zabít? No to snad ne! Pokud na to má někdo právo, tak jsem to jedině já! Prolétlo mi hlavou v milisekundě, a protože by se mi hlava rozletěla snad na milión kousků, kdybych moje myšlenky (přicházející závratnou rychlostí) neusměrnila, začala jsem se soustředěně rozdýchávat. Když Med na velitelův příkaz kývnul, vyděsila jsem se ještě víc. Myslela jsem, že ho znám! Ale nejspíše ne. Protože on úkol neodmítnul. Nevzepřel se. Prostě jen přikývnul, otočil se a odešel. Nevěřícně jsem se za ním otočila, ale on už se neohlédnul. Dívala jsem se za ním tak dlouho, dokud nezmizel za rohem, a poté jsem se zklamaně, klopýtavě otočila zpátky, vstříc mému osudu. Se strašným konečným zjištěním jsem si uvědomila, že Med už není takový, jaký býval.

Ou jééé. :D Je nějaká dlouhá, že? Kdo se dokope sem, je fakt borec. :D A kdo první napíše do komentářů slovo"med" věnuju mu další kapitolku. ;) :D
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Christine Christine | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 18:27 | Reagovat

Med. :-p

A teď vážně... je to perfektní. :-) Hrozně moc se mi to líbí. Dokonalé. :-) Asi se na téhle povídce stanu závislá... :-) K tomu mi začíná připomínat spoustu krásných knih, co znám, takže o to víc se mi to líbí. :-) Inkoustové srdce... Zaklínače... Počítačovou hru Dreamfall... Všechno tajemné, krásné a nebezpečné. :-) Nádherné.

2 Illienel Illienel | Web | 12. dubna 2012 v 18:36 | Reagovat

Myslíš Med jako ten sladký med od včeliček? :D To bylo to první co mě napadlo, když jsem slyšela jeho přezdívku. Ale on vůbec není sladký a dobrý! Jestli e v další kapitolce neukáže v lepším světle, nenechá babku na pokoji a nepomůže Miře, tak o něm budu moct prohlásit, že ho nemám ráda! :-) Po jednom setkání ho radši ještě nebudu soudit. Upřímně jsem doufala, že se Mira dostane alespon k nějakému kličkování v uličkách města, ale ona to chudina ani nestihla. Oddechla jsem si, že nenapálila do lampy a v dalším okamžiku napálí do strážného. Co mi to dělá? :D Zajímalo by mě, co je to zařazování. A vůbec...zajímá mě toho opravdu hodně, takže doufá, že bude brzy další kapitolka :-) Líbí se mi to čím dál víc.

3 *-Maggie-* *-Maggie-* | Web | 12. dubna 2012 v 19:01 | Reagovat

tak to jsem nestihla .. ale božééé! že to ten Med neudělá????!!!! :-O :D :D je to supeer ..
P.S. brácha to na ten net nedá, že prej se mu to nelíbí tak, aby se tim prezentoval .. :/ :)

4 Moni Moni | Web | 12. dubna 2012 v 19:27 | Reagovat

Juliet, moc se mi to líbilo a bylo to moc hezky sepsané, hezky čtivé a docela dost napínavé... :) Takže jsem hltala každé slovo neuvěřitelnou rychlostí a ani mi to nepřipadlo tak moc dlouhé, že jsem si říkala, že tahle kapitola ještě neměla končit, ale chápu, že to musíš useknout v zajímavém ;) Ale hlavně už se moc těším na další kapitolu, protože to ještě určitě bude /pozor,teď přijde moje nový oblíbený slovo!/ tóčo! Ano, napsala jsem to správně, vím, že to bude tóčo, a nemůžu se dočkat, děsně mě to baví, protože jsme ještě nečetla takhle záživnou oprvadu originální povídku a je to prostě naprosto super! Tahle povídka je výjimečná tím, že tam nejsou obvyklé fantastické bytosti, jako jsou elfové, draci, kouzelníci, teda aspoň zatím... (a tím neříkám, že se mi nelíbí Noc drakonaidů, ta je taky super ;) )
Prostě jednoduš sem honem přidej další kapitolu nebo se zblázním, jo?! ;)

5 Surynka Surynka | Web | 19. dubna 2012 v 10:05 | Reagovat

Úžasná kapitola! Moc semi líbí :)připomíná mí to trochu příběh, který jsem začala psát po tom, co jsem viděla Eragona :D
Městečko, které je, stejně jako celé království, hlídané přísnou stráží, kdy v noci je zákaz vycházení, který se nevztahuje na hlavní silnice... Děti noci jako bojovníci... ale tohle je možná i lepší :D Musím jít číst další

6 Mai Mai | Web | 21. dubna 2012 v 17:05 | Reagovat

pěkné, moc pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama