Prosinec 2013

Go fu*k yourselves with happy endings

27. prosince 2013 v 23:19 | Maximálně naštvaná, otrávená a znechucená Juliet
Hodlám se teď trochu svěřovat, takže kdo nechce číst, nechť nečte. ;)
PS Dlouho jsem zvažovala návrat na blog, a když jsem to nakonec udělala, zjistila jsem, jak pointless to bylo. Tím chci říct.... Že vás nálada na blogování rychle přejde po 5 neokomentovaných článcích... A jo, holky, měla bych být vděčná, že vůbec Krev čtete, ale... Bez komentářů je to úplně to stejné, jako bych si psala do šuplíčku.
Připadám si zvláštním způsobem podvedená a hlavně zneužitá, když nevím KDO si CO čte. Jako onehdy - stala se mi taková (pro mě hodně nepříjemná věc) dala jsem si status na FB, který "olikeovalo" pár lidí a neokomentoval vůbec nikdo. Jakto, že to ale druhý den ve škole komentovali skoro všichni s tím, že: "Jo, já jsem to četl!"? Kurňa chápu, že když k tomu nechtěli (nebo neměli) co napsat, tak to neudělali, chápu, že to "neolikeujou" , když se jim to nelíbí, ale žít s pocitem, že si to přečte a třebas i odsoudí tolik lidí bez toho, aniž byste se to dozvěděli je prostě odporný. Hau, domluvila jsem. Tečka. (Promiňte, ale momentálně jsem prostě pekelně na*raná a kam jinam bych to měla psát? Na FB by si to přečetl každý, kdežto tady mám aspoň jistotu, že to nikdo číst nebude NEBO že to bude ignororvat a nic k tomu nenapíše. ;))

Pokání, Ian McEwan

23. prosince 2013 v 12:09 | Juliet Rocks :) |  Letem světem

"Povídka je určitá forma telepaie. Prostřednicvím symbolů napsaných inkoustem na stránku dokázala poslat myšlenky a pocity ze své mysli do mysli svého čtenáře. Byl to magický proces, tak běžný, že se nikdo nezarazil, aby se tomu podivoval."




Werewolf

16. prosince 2013 v 21:10 | Juliet |  English, bitte
I´ve decided to concern some of my articles about english. And here it is. The first one. I know I will have a lot of mistakes in them but everybody is learning and nobody is perfect. :) So... Enjoy. :)


And then the full moon came and she suddenly saw the possibility of becoming someone else...


She wanted to be woken up.



Wake me up
Wake me up inside

I can't wake up
Wake me up inside

Save me
Call my name and save me from the dark



Wake me up
Bid my blood to run

I can't wake up
Before I come undone

Save me
Save me from the nothing I've become

Téma týdne: Češi

15. prosince 2013 v 14:46 | Juliet Rocks |  Jednorázovky
Nějak mi to nedalo a musela jsem... Přeci jen, skoro nikdy téma týdne nenásleduji, ale teď se mi úžasně hodí! Měli jsme totiž ve škole za úkol napsat nějaký publicistický útvar na podobné téma. :) A tak se s vámi o jeden podělím. ;)

PS Byli byste tak hodní a poradili mi, jestli je to fejeton, sloupek či reportáž? Nebo ani jedno? :D Měli jsme to k tomu napsat, ale já si vůbec nejsem jistá, co jsme to vlastně vytvořila. :D :D


Ti s modrou krví 21/25 :)

15. prosince 2013 v 14:37 | Juls |  Ti s modrou krví
Tak je to tu! Prosím famfáry! :) Dokonce jsem udělala "dvojitou" kapitolu, což u mě ale znamená normální či snad ještě kratší než normální, protože ti, kdo mě znají vědí, že jsem mistr v kratičkých kapitolách. :D Takže... Věnováno ♥Illienel♥, protože zlatíčko: "Každý den je krásně, jen počasí se mění." ;) :) A také všem, kteří už z tohohle mého protahování nezešíleli. :D :) Jen se mi nějakým zúpůsobem podařilo vymazat obrázek, takže přidávám jeden nový, který mám uložený jen pro sebe a svůj počítačový název (pouze "Modrá krev" a nikoliv "Ti smodrou krví").

PS Nemáte náhodou někdo někde uložený ten starý? :(


Holé nic. Jen obrovská, naprostá prázdnota. Přesně tu jsem cítila. Vlastně necítila, protože ta cítit nejde. Tohle byla prostě poslední kapka, kterou jsem byla schopná snést. Zatímco jsem se snažila běžet ulicemi k sirotčinci, přehrávala jsem si v mysli jeden jediný obrázek. A to ještě stále čerstvou vzpomínku na to, jaký to byl pocit držet malou Tamitku v náručí. Neuvěřitelný. Nepopsatelný. Pouze taková smršť krásných pocitů mě nyní držela při životě. Jakmile jsem se dostala na náměstí, zaváhala jsem. Kudy do sirotčince? Chtě nechtě jsem si musela vybavit dnešní ráno, kdy jsem tatínka zahlédla vcházet do jedné z postraních uliček. Jistě, támhle to bylo! Tentokrát jsem se ale nerozeběhla. Na náměstí bylo vždycky hodně lidí, to kvůli každodenním trhům, a tím pádem také strážných, kteří všechny hlídali, aby prodávali za správné, navýšené ceny, které určil král Fero. Nasadila jsem běžné tempo, ale lidé po mě přesto pokukovali. Netušila jsem proč, pouze jsem doufala, že si mě nepamatují a nespojují s ránem. Když jsem zašla do postranní ulice, okamžitě ze mě spadla tíha všech těch zkoumavých pohledů. Znovu jsem se rozeběhla. Téměř okamžitě jsem stála před ohromnou budovou Evitarského sirotčince, kterou před 25 lety nechal postavit král Morten. Slyšela jsem, že to byla nádherná a majestátní budova, ale od té doby, co před deseti lety starý král zemřel a na trůn nastoupil jeho syn, začala chátrat. Nyní z její velkoleposti nezbývalo skoro nic. Pouhé široké schodiště k předním dveřím a dva sloupy na verandě podpírající hlavní balkón. Jinak vypadala dosti žalostně. Vyběhla jsem schody nahoru a zabouchala na dveře těžkým klepadlem ve tvaru dětské hlavičky. Otřásla jsem se, tohle bylo trošku morbidní. Nic se nedělo. Proto jsem zabušila znovu, pevněji a hlasitěji. A konečně se něco ozvalo. Dětský pláč, s každou vteřinou hlasitější. Byl to ale Tamitčin pláč…? Nemohla jsem to vědět, ještě jsem ji neslyšela plakat. Čekala jsem snad věčnost, než se dveře otevřely. Objevila se v nich korpulentní dáma v legračním bílém čepci. Mě ale nezajímalo, jak vypadala, jediné, co pro mě bylo důležité, bylo to, že na rukou houpala dítě. Plačící novorozeně.

"Přejete si?"zeptala se neutrálně.

S bušícím srdcem jsem nakukovala do zavinovačky. A najednou jsem dostala strach, že Tamitku nepoznám. Ne teď, ne když vypadala takhle. Byla celá červená od pláče, malý obličejík zkřivený ve zvláštní nespokojené grimase.

"Já…"těkla jsem nejistě pohledem na opatrovnici, a pak zase zpátky na Tamitku. Hledala jsem něco, cokoliv, co by mě utvrdilo v tom, že je to opravdu moje sestřička.

"Ano?"zeptala se vlídně opatrovnice, "co bys ráda dítě?"

A v tom… Ano! Poznala jsem peřinku, v které bylo dítě (teď už jsem jisto jistě věděla, že jde o Tamitku). Jak bych mohla zapomenout?! Vždyť jsme ji kupovaly s maminkou na trhu za poslední peníze! Zavinovačka byla bílá, protkaná zlatou stužkou a já si přesně pamatuji, jak jsem se maminky ptala, proč raději nekoupíme obyčejnou, skoro pětkrát levnější. Na její slova nikdy nezapomenu…



"Majetek a peníze nejsou všechno, Miro. Důležité je, že máme jeden druhého. A já chci dát tvé sestřičce k narození něco krásného, co bude mít na památku celý život."



"Promiňte,"omluvila jsem svou prvotní nejistotu, "ale nejspíše zde došlo k nějakému nedorozumění. Dnes ráno k vám jeden muž donesl dítě, novorozeně. Tuhle tu holčičku,"kývla jsem jejím směrem.

"Ano, to je pravda,"řekla žena a snažila se Tamitku uklidnit rychlejším houpáním.

Při tom si mě ale nedůvěřivě prohlížela a tím mě znejistěla. Najednou jsem nevěděla, jak pokračovat dál. Co bych jí jen měla říct? Nechtělo se mi lhát, ale cítila jsem, že to tak bude nejlepší.

"Je to moje dcera,"vypadlo ze mě. První lež. Tamitka bude vždycky jenom maminčina.

Pohled opatrovnice ještě zintenzívněl, a tak jsem rychle pokračovala.

"Ten muž, můj otec. Je už starší a často zapomíná." Druhá lež. Tatínek měl nejlepší paměť ze všech lidí, které jsme znala. "Byl jenom zmatený. Zapomněl, že jsem mu dala malou na pohlídání a-".

Přerušila mě, "Jak jste mohla takovému člověku svěřit novorozeně?"

"Můj otec je možná trochu pomatený, ale nikdy by neudělal nic, čím by malé ublížil." Třetí lež. Neublížil ji snad tím, že ji opustil a dával jí za vinu maminčinu smrt? "Nevěděl, jak se o ni postarat a tak ji donesl k vám. Chtěl pro ni to nejlepší, to vím určitě."

Další lež. Už jsem se je ani nesnažila počítat. Doufala jsem jen, že to zabere.

"Tady je to mléko,"za opatrovnicí se objevila asi desetiletá dívenka.

Obě jsme sebou cukly. Buďto byla tak tichá, nebo Tamitčin pláč tak hlasitý, každopádně jsme ji ani jedna neslyšely přicházet.

"Díky, Marie,"opatrovnice si od ní vzala láhev a její látkový konec prudce strčila Tamitce do pusy. Nemůžete být jemnější? Měla jsem na jazyku výtku, ale raději jsem ji rychle spolkla. Ještě jsem neměla vyhráno. Tamitka začala okamžitě sát a já bych v té chvíli dala cokoliv na světě za to, abych ji držela v náručí. Nemohla jsem z ní spustit oči, proto si musela opatrovnice hlasitě odkašlat, aby si získala mou pozornost.

"Ehm… Pokud je to tedy opravdu vaše dcera… Co jste měla tak důležitého na práci, že jste ji nechala samotnou s vaším otcem?"zeptala se.

Najednou už nevypadala vůbec tak podezřívavě jako před chvílí a dokonce bych i řekla, že jí na tváři hrál slabý náznak úsměvu.

"Já…"

Žádná závratná výmluva mě nenapadala. Tak jsem to prostě zkusila. Lepší něco než nic.

"Odpočívala jsem. Byla jsem prostě strašlivě unavená. Potřebovala jsem se vyspat a nikdo jiný mi Tamitku pohlídat nemohl."

"Tak Tamita?"podívala se na malou, které usnula poté, co dopila mléko.

"Krásné jméno,"usmála se opatrovnice.

Opatrně jsem k ní natáhla ruce, ale ona už mi do nich sestřičku bez okolků vložila. A mně spadl ze srdce obrovský balvan.