Once Upon a... Christmas! Volume I.

30. listopadu 2017 v 13:39 | Juliet Rocks |  Jednorázovky
Povídka, kterou jsem začala psát před třemi lety...
Povídka, která nikdy neměla spatřit světlo světa...
Povídka, která měla raději zůstat v skrytu hlubin mých myšlenek...

Ne, dělm si srandu. :D Ale 3 roky stará tahle povídka je. ;) Začala jsem ji psát pro Liss, takže bych ji jí i ráda věnovala. :) A když vydržíte až do večera, nepapat, tak uvidíte zlatý prasátko pokračování, a to již na Mikuláše! :)



Robin se ve spánku otočil a natáhnul ruku na druhou stranu postele, "Gino, musíme si promluvit." Byla prázdná. A to ho probudilo. Otevřel oči ze snu a zaposlouchal se do tónů jemu zcela neznámé písně, kterou si však vzápětí oblíbil. Se spokojeným úsměvem na rtech tu podmanivou melodii následoval.
Regina stála u kuchyňské linky a připravovala snídani. Broukala si u toho všechny známé i neznámé koledy a nedokázala dostat Robina z hlavy. Vypadalo to, že se jí tam snad usídlil natrvalo. Usmála se. A s ním i vzpomínky na včerejší noc. V obličeji okamžitě celá znachověla. Dítě nedítě, je můj, sestřičko. Pomyslela si vzápětí vítězoslavně a dál se věnovala těstu v míse, když v tom najednou…
Robin tam jen tak chvíli stál a pozoroval ji. Nikdy ji neslyšel zpívat, ale představoval si, že přesně takhle úžasně to musí znít. Zpívala nádherně, byla nádherná! Jak tam tak stála, s hlavou skloněnou, plně soustředěná na práci… Nevydržel to. Tiše k ní přistoupil a se slovy: "Zpíváš božsky!" ji zezadu pevně objal.
Regina nebyla typ, který by dával úlek hlasitě najevo. Avšak tentokrát se neubránila poděšenému zalapání po dechu. "Robine!" natočila k němu hlavu a chtěla se otočit, ale protože měla ruce pořád celé od těsta, zůstala čelem k lince. "Proč ještě nespíš?" zeptala se.
"Copak bych mohl spát, když už je moje paní vzhůru?"
Moje paní. Regina se zatetelila radostí.
"Chtěla jsem vám jen připravit snídani, než se vzbudíte."
Robin se přes ní naklonil k míse a nasál vůni, "A co to bude?"
"Jablečný koláč."
Jen co to dořekla, otočil ji prudce čelem k sobě, "Chcete mě snad otrávit, má paní?" a vtisknul jí krátký, zato však velmi naléhavý polibek.
"Ne," ohradila se ihned, jen co se nadechla, "tohle už je za mnou."
"To je dobře, protože k tomu, abys mě očarovala, žádná jablka nepotřebuješ," odvětil, přitáhnul si ji blíže a sklonil se k polibku.
Regina ale ucukla, "Robine, jsem celá špinavá!" bránila se a demonstrativně zvedla zašpiněné ruce.
"Většinu svého života jsem prožil v lese, myslím, že ta trocha mouky mi neublíží," řekl a tentokrát už se mu Regina nebránila. Naopak. Položila si dlaně na jeho mohutný hrudník a zadívala se mu do očí, ve kterých se zrcadlila jeho bezmezná láska.
"Miluju tě," řekla tiše a tentokrát to byla ona, kdo koho políbil první.
Odtrhli se od sebe, nebo oba potřebovali nabrat dech. S čely přitisknutými stále k sobě prudce oddechovali.
Robin promluvil jako první. "Regino, potřebuju s tebou o něčem mluvit."
"O čem?" zeptala se a otřela se nosem o ten jeho.
Robin se musel pousmát nad její hravostí. Doufal jen, že jí vydrží i po tom, co se jí snažil už od včerejšího večera sdělit, a co se mu vkradlo i do snu. V tu chvíli se však v kuchyni objevil malý Roland a zmateně k nim vzhlédnul, "Tati, mami?"
Regina od Robina okamžitě ustoupila. On ji však, s jemný pokývnutím hlavy, vzal za ruku. To je v pořádku, říkal jeho pohled, on to pochopí. Potom ji pustil a došel pro svého syna.
"Ale copak je to tu za ranní ptáče?" zvednul ho do náruče a párkrát se s ním zatočil.
"Tatííí…" vřískal malý Roland, zatímco létal vzduchem.
Regina je chvíli s úsměvem pozorovala. A pak už jí přišlo, že by to mohlo stačit.
"Už dost, vždyť právě vstával," přistoupila k nim a jemně Robina chytila za paži.
Ten okamžitě přestal vyhazovat Rolanda do vzduchu a podíval se na Reginu.
"Když jsme ti takhle brzkým vstáváním zhatili plány, co kdybychom tě nechali dodělat tu snídani a zatím došli do lesa pro větvičky, co říkáš?"
Ještě než stačila odpovědět, ozval se malý Roland.
"Né," zavřískal, "já tu chci zůstat s Reginou," a začal se jí sápat kolem krku.
Převzala ho od Robina do náručí a musela se smát. Dětská bezprostřednost jí nikdy nepřestávala překvapovat.
"Malý pomocník by se mi určitě hodil," řekla.
"Vidíš tati?" usmál se Roland zeširoka, "Ale teď už běž, my máme hodně práce!"
Bylo asi půl desáté, když se Robin vracel domů. Hlavou se mu honily černé tíživé myšlenky, ale jen co vstoupil brankou a vykročil směrem k domu, objevilo se slunce a blížící se bouřku rozehnalo. Robin došel až ke vstupním dveřím a několikrát na ně zabouchal mosazným klepadlem. Téměř okamžitě se z druhé strany ozval radostný výskot a dusot nožiček malého. Robin se podivil, že Roland dokázal těžké mahagonové dveře otevřít sám. Je den ode dne větší a silnější. Pomyslel si hrdě se špetkou nostalgie.
"Tatí!" vřísknul a chtěl se k němu vrhnout, když v tom uviděl, kdo další stojí na cestě.
"Strejda John a strejda Tuck! A mají stromeček!" poskakoval rozjařeně na místě.
Takhle nadšeného a plného energie jsem ho už hodně dlouho neviděl, pomyslel si Robin, Regina s ním dělá zázraky. Usmál se.
"Regiiino! Tohle musíš vidět!" zavolal ještě Roland do domu, než se vrhnul prozkoumávat velikou, nádherně vonící jedli.
"Můžete ho vzít dovnitř, hoši," kývnul na své přátele.
"Roland vám ukáže, kam ho máte dát," mrknul na svého syna a ten, pod tíhou důležitého úkolu, náhle zvážněl.
Kývnul na otce a veledůležitě pronesl: "Následujte mě, prosím," a pokynul jim do dveří.
Všichni tři měli co dělat, aby se tomu najednou nezačali smát. Zrovna, když vcházeli do domu, míjela je Regina. Když je spatřila, zatvářila se… Šokovaně. Možná až trochu vyděšeně. Ještě dříve, než se jich však stačila zeptat, co u všech všudy chtějí u ní v domě s tím obrovským stromem, zahlédla i Robina, stojícího ve dveřích s potutelným úsměvem na rtech. Demonstrativně si dala ruce v bok a zamračila se na ně.
"Naše královno," řekli oba zbojníci v tu chvíli sborovně a dokonce i s jedlí dokázali lehce poklesnout v kolenou v improvizované pokloně.
Regina se teď zatvářila ještě zmateněji, než předtím. Zbojníci však na nic nečekali a následovali Rolanda dál do domu.
Robin stál pořád u dveří, s úsměvem od ucha k uchu a pozoroval dění uvnitř domu. Miloval Reginu. Stejně tak ale miloval Zlou královnu bezpečně uvězněnou uvnitř ní. Věděl, že Regina byla silnější, než si myslela a že by jí nikdy nenechala vyhrát. To, že ostatní občas zapochybovali, mu připadalo, když už nic jiného, při nejmenším úsměvné.
"Tak tomu ty říkáš větvičky? Třímetrovému stromu?!" povytáhla Regina obočí, a opřela se o zárubeň.
"Má jen dva a půl! A větviček…" Robin se opřel o druhou stranu obrubní, čelíc Regině. "Je na něm spousta," zkřížil ruce na prsou, zakřenil se.
Regina se usmála.
"Přiznej to, líbí se ti," řekl a naklonil se k ní blíž.
"Líbí se mi…" také se k němu přiblížila, takže se skoro dotýkali nosy, "že voní jako ty."
"Gino," zašeptal do jejich polibku. "Regino počkej," jemně se od ní odtáhl.
"Došel ti dech?" usmála se.
Vlasy jí spadaly do obličeje. Když si všimla Robinova nešťastného výrazu, okamžitě zvážněla.
"Děje se něco?" neposlušné vlasy při tom zastrčila za uši.
"Musíme si promluvit."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 naruto-vs-sasuke naruto-vs-sasuke | Web | 30. listopadu 2017 v 13:55 | Reagovat

ten dessign :O :O peknyy

2 Evil Pandas Evil Pandas | 30. listopadu 2017 v 21:27 | Reagovat

Hej, tohle pro mě není nic nového :D tuhle část už jsem četla :p zajímá mě pokračování, tak ať už je Mikuláš :*

3 Vendy Vendy | 30. listopadu 2017 v 21:28 | Reagovat

Btw, to jméno je blbě, nějak mi tam skočily pandy xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama